|
|
 Psí
hodinář
Hlavní postava z alba Daniela Fikejze Psí hodinář mi trochu
připomíná Poutníka z Komenského Labyrintu světa a ráje srdce,
i když je jiná doba. To album působí značně monumentálně.
Zaznívá na něm nespočet různých nástrojů a zvuků, podílelo se
na něm více než čtyřicet hostů – zpěváků či hudebníků. Dan
vydal svou poslední desku Situace na střeše ještě s kapelou
Combo FH před více než sedmadvaceti lety; teď jako by chtěl
zúročit všechny zkušenosti z mnoha let soustavné práce.
Od doby, kdy Danovi vyšlo předchozí album, se hudební scéna
úplně proměnila. Z vinylových desek se staly sběratelské
kousky, skončily i kazety, odcházejí cédéčka, za chvilku zmizí
i empétrojky. Všechno najdete na internetu, kdo tam nemá klip,
je mrtvej, a servery jako YouTube hudbu neuvěřitelně
zdemokratizovaly. Hudební průmysl v agonii hledá nové formy k
přežití a nikdo nemá jasno ani v autorských právech, a tak je
většina ignoruje a dělá si, co chce. Jen písnička, ta stará
drobná umělecká forma, tady bude pořád, i tehdy, kdy poslední
hudební byznysmen začne raději prodávat košile.
A teď přichází Dan Fikejz se svými osmnácti písničkami, v
nichž je přesně vyvážená dávka něhy, srandy, naštvanosti,
naděje a zoufalství. Jako by ignoroval všechny ty nepotřebné
kulisy takzvané populární hudby. Jako by se tu zjevila
reinkarnace o něco málo laskavějšího Franka Zappy. Skladatel
si hraje se zvuky, zmocní se třeba kdysi zakoupeného samplu s
legendární trubkou Louise Armstronga, a když mu omylem zazní v
počítači jako akord, je nadšen a připadá mu to jako zvláštní
smutná klouzavá kytara nebo nástroj z nebes.
Já bych to z jeho nahrávky nedokázal vyčíst, ale k albu je
naštěstí přiložen Fikejzův doprovodný text. V něm píše třeba o
písničce Kůže toto: „Není tam basa, ale používám bizarní zvuky
z Yamahy DX-7 přes vintage echa, kdyby si to chtěl někdo
vychutnat.“ Já jsem si vychutnával hlavně texty. Fikejzův
Poutník se jmenuje Psí hodinář, podle té nejněžnější a
nejchytlavější písničky. Zdaleka to není jen romantik, umí se
změnit v drsňáka, lháře, podvodníka, sprosťáka či zoufalce.
Jako bych slyšel hlas spousty našich současníků:
Ježíšmarjá kdo by dneska visel
Za někoho na kříži
Máme přece všichni dost
Svejch vlastních potíží
Až se člověk bojí, že ta deska takhle skončí… Jenže neskončí,
rezignace zřejmě není program muzikanta, který se osvobodil od
otroctví showbyznysu a vznáší se ve sférách svobodné tvorby.
Musel jsem si počkal na poslední píseň. V rozhlase ji s velkou
pravděpodobností nikdy neuslyšíte, tam vládne jiná
dramaturgie, a tak si přečtěte alespoň její text. Jmenuje se
Dotek.
Přešla největší bouře co znám
Jablka plavala v potoce
Pak znova se postavil chrám
A zase se slavily Vánoce
Ovečky na kopcích černé i bílé
Čekají až domů je odvedem
A najdem si věci co byly nám milé
I sklenice s vyrytým medvědem
Zůstanou domy do kterých nevstoupíš
A útesy které jsi nezdolal
A přání která se asi už nesplní
Ale stejně to budem zkoušet dál
Aspoň jednou se dotknout nebe
Vznášet se slunci vstříc
Anebo poslat místo sebe
Někoho kdo touží
Ještě víc
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
