|
|
 Jan
Jiráň, muzikant, herec a režisér
Jak blízko máte jako muzikant, který se věnuje i jiným žánrům,
k opeře?
Operu mám rád, protože je to divadlo s muzikou. Obě složky
jsou tu pospolu a to mě velmi láká, protože si celý život
neumím vybrat, jestli bych raději dělal divadlo, nebo muziku.
V našich představeních v Ypsilonce – i proto jsem v tomhle
divadle už skoro třicet let – se snoubí obě dvě mé lásky.
Rusalka i Prodaná nevěsta jsou stálicemi v programu Studia
Ypsilon. Jejich společným znakem je hravost a jakési
odstranění povinné úcty ke klasikům, což jen zvýrazní kvality
Smetanovy nebo Dvořákovy muziky. Takové inscenace by si ovšem
každý soubor nemohl dovolit uvádět – vždyť co člen Ypsilonky,
to muzikant. Jaký byl vývoj Ypsilonky k tomuto typu divadla?
Ten vývoj si přesně nepamatuji, protože Ypsilonka existuje
padesát let a podobným představením se věnuje od počátku.
Dávala se například Carmen podle Bizeta, Lazebník sevillský,
já jsem hrál Mozarta v představení Mozart v Praze, kde se
zpívaly árie z Kouzelné flétny. Ve finále zazněl Don Giovanni
ve zkratce během osmnácti minut a do toho se ještě vešla jedna
písnička Duka Ellingtona.
Jak tato představení přijímali diváci?
Řekl bych, že ve světě těmto hudebním kolážím a šprýmům
rozuměli často lépe než u nás doma. Zdá se mi, že je tam
publikum školenější ve vážné muzice. My sice říkáme, co Čech,
to muzikant, už to ale zdaleka neplatí. U nás diváci reagují
na nějaký fórek, ale když jsme tatáž představení hráli
v Anglii, na Tchaj-wanu, ve Finsku nebo v Jižní Africe,
tamější obecenstvo se na ně dívalo jako na nějakou zajímavou
inscenaci jakéhosi souboru z Prahy. Oni nevěděli, že Jiří
Lábus je ten slavný Jiří Lábus, že Marek Eben je ten slavný
Marek Eben..., brali prostě to představení jako hru s muzikou,
kterou dobře znali a bavili se báječně.
Je prý jedno místo v Prodané nevěstě, kde bývá Jiří Lábus
smutný...
Jirka Lábus v roli Kecala se mě jako Krušiny zeptá, kdo má
dneska na představení dozor. Já se jakoby leknu, rozhlédnu se
a šeptem odpovím, že Sabina. Dřív na tuhle repliku publikum
reagovalo, protože si dovedlo spojit, že Sabina je autorem
libreta Prodané nevěsty a navíc byl označen jako konfident.
Dneska už na to diváci nereagují a já vidím v Jirkových očích
zklamání – že už publikum neumí číst mezi řádky, že je zvyklé
vidět věci povrchně, stačí mu se bavit.
Nebyl tenhle smutek i jedním z důvodů, proč jste se vydal na
cestu zpřístupnění nejznámějších oper mladým posluchačům?
No pochopitelně že byl. Ale hrálo v tom roli více věcí. My
v Ypsilonce hrajeme operu s velkou láskou. To nejsou parodie,
přistupujeme k těmhle inscenacím, jak nejlíp umíme a jak
nejlíp to dovedeme zazpívat. Někdy po představení zaslechnu,
jak diváci říkají, vidíš, já jsem si myslel, že operu nemám
rád, a já ji vlastně rád mám. Jsou to pěkný písničky, pojď,
půjdeme se podívat do toho Národního, jak ta pravá opera
vypadá. Další důvod pro práci na Hudební škole na CD byl ten,
aby se dětem, ale i jejich rodičům dostaly ty úžasné melodie
do uší. Nechci tlačit na pilu, natožpak na uši, ale přál jsem
si nenápadným způsobem zprostředkovat ty velké příběhy a
nádhernou muziku.
Jak jste hledal klíč k přiblížení oper dětskému posluchači? Co
bylo kritériem výběru zpracovaných oper?
Myslím, že především musí být srozumitelný samotný příběh,
který vyprávíme. Do příběhu se snažím vetknout základní árie.
Nechci ale posluchače – zejména toho dětského – unavovat
předlouhými repeticemi nebo mnohaminutovými áriemi. Po
muzikantské stránce používám minimum, abych zachoval hudební
myšlenku, a přitom děj plynul přirozeně dál.
Jak jste překonával tu nedůvěru v operu, kdy posluchači
říkají, já ale té opeře nerozumím, nevím, o čem zpívají...?
To podstatné asi bylo, že jsem nechal mluvené party zahrát
skvělým hercům, kteří přitáhnou pozornost k ději, a zároveň se
tam jako drahé kamínky objevují ty nejznámější árie.
Právě obsazení vynikajících herců je vstřícný krok směrem
k posluchačům, kteří si nebudou chtít nechat ujít třeba Jana
Potměšila jako Tamina v Kouzelné flétně, Jiřího Lábuse jako
Kecala v Prodané nevěstě, Ondřeje Vetchého jako dona Josého v
Carmen či Ivana Trojana, Luďka Munzara, Libuši Šafránkovou a
Marka Ebena jako vypravěče v jednotlivých operách...
Právě na konkrétní herce jsem myslel už během psaní scénářů a
moc mě potěšilo, že nikdo z nich mě neodmítl. A je jich takřka
šedesát. Všichni herci se na práci podíleli s velkou láskou a
velkým nasazením. Ti starší říkali, to je prima, alespoň se ti
mladí seznámí zábavnou formou s operou, a ti mladší byli rádi,
že budou mít stravitelnou klasiku pro své vlastní děti.
Je tenhle projekt určen jen dětem?
Zdaleka ne. Předpokládám, že tahle cédéčka může poslouchat
celá rodina. Když pojedou někam autem na dovolenou, budou si
to pouštět a snad nezůstane jen u jednoho poslechu. Nenápadně
dostanou příběh do oušek, a když přijdou do divadla, budou se
orientovat nejen v ději, ale budou znát i árie. Nedávno mi
volali známí a říkali, že jejich děti usínají u Rusalky.
Představte si to – ony usínají u opery!
Přispívá opera k lepšímu hudebnímu vkusu?
Dříve určovali hudební vkus dobří autoři, kteří psali
hodnotnou hudbu. Dnes ho určují peníze a selektory. To
přizpůsobení se nenáročnému, ba špatnému vkusu je velmi
špatné. Domnívám se, že znalost opery a vážné hudby vůbec
patří k základnímu vzdělání. Dnes se tahle hudební oblast
trochu pomíjí, říká se, že to je hudba pro intelektuály nebo
muzikomilce, ale já s tím nesouhlasím. Dříve znala každá
babička Rusalčinu árii o měsíčku nebo Věrné milování. Rodiny
chodily do divadla – i na operu.
Říkáte, že znalost opery a vážné hudby vůbec patří
k základnímu vzdělání. Dnes však žijeme v době, která umožňuje
získat jakoukoli informaci jediným kliknutím, a mladí lidé už
ani nepotřebují číst a vyhledávat si v encyklopediích,
natožpak se soustředit na ne vždy přístupnou vážnou hudbu.
Řeknu vám pro ilustraci jeden příběh. Před lety jsem chvíli
učil na jisté kanadské univerzitě. V jedné společnosti jsem se
setkal se dvěma židovskými dívkami, které studovaly
literaturu. Mám knížky moc rád, proto jsem byl šťastný, že si
s nimi můžu popovídat. Tak halekám: „Holky, já jsem z toho
města, ve kterém se narodil Franz Kafka.“ Nic, v očích žádná
odezva. Tak jsem to zkusil znovu: „Mám rád i vaši židovskou
literaturu – Rotha, Bellowa, Singera...“ Ovšem v očích stále
žádné plamínky odezvy. A v tom mi to seplo. Ptám se: „Vy jste
dneska dělaly zkoušku z literatury? Jakou jste dostaly
otázku?“ – „Hvězdné války.“ Myslím si, že je potřeba navzdory
době neztratit ty základní kořeny našeho kulturního dědictví.
Budou odrostlejší děti vůbec ochotny vyměnit své notebooky,
chytré telefony a facebooky za operu?
Tak to prostě dneska je – s tím nic nenaděláme a ani proti
tomu nemíním bojovat. Jen se chci pokusit pár lidí zastavit u
poslechu něčeho hezkého.
Alen Sojková
Foto Martin Pekárek a Studio Ypsilon
Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku
Rozhlas, vychází 25. 6.
|
