|
|
Jméno antikódu Havel
Péčí Knihovny Václava Havla vyšly kompletní Antikódy,
dvousetstránkový soubor vizuálních básní, jimž se předloni
zemřelý spisovatel věnoval od počátku šedesátých let do roku
1993. Není to žádná marginálie: Havlova „poezie psacího
stroje“, která bere u slova v potaz jak sémantiku, tak jeho
výtvarné možnosti, koresponduje překvapivě silně s jeho
slavnými dramaty – třeba se Zahradní slavností, s Vyrozuměním
nebo se Ztíženou možností soustředění.
Vizuální poezie byla v šedesátých letech minulého století
celosvětovým hitem. Nové technologie reprezentované první
počítači plus stále zamotanější řeč politiky, umění i všedního
člověka se ukázaly ideálním podložím pro strmé experimenty na
téma „co vlastně jazyk vydrží“. Havel přitom patřil, spolu s
Josefem Hiršalem, Jiřím Kolářem nebo Ladislavem Novákem, k
nejosobitějším průzkumníkům tohoto nově objeveného území.
Jeho Antikódy jsou čistě racionální hrou – s pravidly a
metodami matematiky, logiky, gramatiky. Také v básni je Havel
bystrým a kritickým analytikem. I v poezii má na zřeteli pojmy
člověk a řeč, jak se na humanistu, potažmo fanouška
existencialismu patří. A také ve svých vizuálních kreacích je
vtipný, absurdně vtipný. Přičemž komiku těží zejména z
rozporu, ze střetu, z kontrastu – mezi zvoláním v názvu básně
a jejím samotným zpracováním.
Havlova poezie je angažovaným bojem proti iluzím, schématům,
mechanickému čtení, psaní, žití. Jeho Antikódy jsou samozřejmě
v lecčem dobové, mimo jiné v reflexi básníkovy vojenské služby
nebo samotným použitím psacího stroje – ale jsou především
nadčasové. Klamy a různé masky, přetvářky a účelové lži
provázejí komunikaci jaksi věčně. A možná v současnosti víc
než před půlstoletím.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
