|
|
Vraťte se zdraví a krásní
„Ideální dovolená je ta, na které dostaneme se do nové
krajiny, do nového příjemného prostředí, na které děláme věci,
které ve městě neděláme, ale přitom máme pohodlí a stravu, na
něž jsme zvyklí.“ Tato slova pronesl ve třicátých letech v
jedné ze svých rozhlasových přednášek na téma dovolená přední
český psychiatr Vladimír Vondráček. Fenomému dovolených a
rekreací se bude věnovat červencový díl rozhlasového cyklu 90
let společně, který postupně zazní na stanicích Vltava (3.
července, 21.45), Plus (13. července, 21.00) a Dvojka (16.
července, 18.05).
V době, kdy profesor Vondráček psal svou přednášk, jsme se
teprve učili, jak nakládat se svým volným časem. Důležitým
impulzem bylo uzákonění osmihodinové pracovní doby v prosinci
roku 1918 a pak zákonné úpravy podmínek pro čerpání dovolené,
přijaté o dva roky později. Volný čas také významně ovlivnil
fakt, že mnoho lidí začalo místo v zemědělství pracovat v
průmyslu. V meziválečném období začaly vznikat první cestovní
kanceláře, které se zaměřovaly hlavně na Jugoslávii, ale v
jejich nabídce byla i exotičtější místa jako Egypt. Podstatná
část lidí ale trávila své volno v tuzemsku.
Letní byty a tramping
Tématem dovolených se brzy po svém vzniku začal zabývat i
rozhlas. U mikrofonu se střídali především lékaři, kteří se
snažili připravit zejména městské posluchače na záludnosti
venkova. Takto to dělal například již zmíněný Vladimír
Vondráček: „V našich venkovských hostincích neumějí nic jiného
než vařit než vepřovou, telecí, hovězí, kuře a husu. Žaludky a
střeva jsou pak orgány, které nejvíce na dovolenou doplácejí.“
I přes tato „nebezpečí“ byl český a moravský venkov
nejčastějším cílem dovolené. Jezdilo se sem na letní byty.
Fungovalo to tak, že se domácí rodina odstěhovala na půdu a
světnici přenechala za úplatu hostům z města, takzvaným
letňákům či lufťákům. Masivnějším hnutím, zejména kvůli
finanční dostupnosti, se však stal tramping. „Někteří trampové
si postupně stavěli objekty na víkendové přebývání, což byl
zárodek chataření a chalupaření,“ vysvětluje historik
Masarykova ústavu Martin Franc. Tento fenomén se naplno
rozvinul až v šedesátých letech. Předtím jsme absolvovali
období kolektivně organizovaných dovolených.
Výběrová rekreace a chataření
Dovolené na podnikových zotavovnách nejsou výdobytkem
politického převratu v roce 1948. Základy k výběrové rekreaci
položili už nacisté v období protektorátu. „Nacisté si
potřebovali získat loajalitu zaměstnanců, kteří pracovali v
průmyslu, a proto pro ně pořádali různé volnočasové aktivity,“
připomíná Martin Franc. Po válce se staly odborářské dovolené
opravdovým fenoménem. Jejich síla byla v tom, že dovolenou
dostávali lidé za odměnu, a navíc se na ní potkávali s lidmi z
dalších profesí a různého postavení. Jedna věc ale byla podle
historika France nedotažená: „Vybraný člověk se takové
dovolené zúčastňoval samostatně, což rozbíjelo systém
rodinného trávení dovolené.“
Místem trávení rodinné dovolené, ale i volných víkendových dní
se staly chaty a chalupy. Chalupaření, tedy vlastnictví
kamenných domů, bylo na rozdíl od chataření zpočátku omezeno
určitými zákonnými předpisy. „Zákon neznal pojem chalupa a
nárok na chalupu, tedy na další druh bydlení, měl v padesátých
letech pouze velmi omezený okruh lidí – umělci, vědci, veřejně
činné osobnosti, funkcionáři,“ vysvětluje historik Martin
Franc. První chalupářské oblasti vznikly v Sudetech, kde se
nepodařilo trvale osídlit všechny objekty po odsunutých
Němcích. Chalupaření posílil také pokračující masivní odliv
obyvatel z venkova, který přinutil představitele místních
samospráv k tomu, aby nebránili užívání prázdných objektů pro
rekreační účely. Chataření a chalupaření je v mnoha podobách
oblíbené i v současné době. Stejně jako cesty do zahraničí.
Za hranice všedních dnů
Zahraniční dovolená pro nás byla někdy nedostupná z finančních
důvodů, jindy z důvodů politických. Nejčerstvěji jsou v naší
paměti zapsány peripetie spojené s výjezdem do západních zemí
v době totality. Vzpomíná spisovatel Hynek Jurman: „Na jednom
setkání brněnské pobočky svazu spisovatelů jsme probírali
možnost zájezdu do Vídně. Dlouhé měsíce jsme vyřizovali
výjezdní doložky a devizové přísliby a nakonec nám výjezd
nepovolili. Národní umělec Jaromír Tomeček tehdy pronesl větu:
‚A to by nešlo jako dříve, že by maminka uvařila oběd, my
sedli na vlak a jeli do Vídně, jak to bejvávalo?‘“ Možné to
bylo až po otevření hranic v roce 1990, kdy začaly nájezdy
českých turistů do nejatraktivnějších míst Evropy. Dnes se
situace sice uklidnila, ale touha po zahraniční dovolené
přesto stále roste. Z údajů Centra pro výzkum veřejného mínění
Sociologického ústavu AV ČR vyplývá, že v roce 1993 cestovalo
na zahraniční dovolenou šestnáct procent obyvatel České
republiky, v roce 2000 to bylo necelých třicet procent a v
roce 2011 už čtyřicet procent. Přesto stále rádi kombinujeme
pobyt v zahraničí s dovolenou na chatě či chalupě.
Příležitostí pro trávení dovolené máme tedy spoustu. Možná vám
při výběru té letošní pomohou slova, která Vladimír Vondráček
pronesl v rozhlasovém vysílání v roce 1938: „Dovolená, má-li
býti pořádnou dovolenou, musí znamenat radikální změnu života,
ovšem k lepšímu.“ Něco na tom asi bude.
Petr Hladík, redaktor ČR |
