|
|
 O
nadčasovosti písní
Stojím s mikrofonem na jevišti opřen o klavír a povídám si si
s kolegy, kteří přišli na tradiční předprázdninové setkání
Osamělých písničkářů. Jsme v poměrně solidní nadmořské výšce
nedaleko břevnovského kláštera, postaveného kdysi naštěstí
prozíravě vysoko, takže povodně zuří kdesi daleko a nás se v
tuto chvíli nemusejí dotýkat. Přesto jsou všude cítit, na
jevišti i v publiku, a člověk má chuť nějak se k tomu všemu
vyjádřit, aby se jaksi utvrdilo slovem, že nejsme cynici,
kteří se baví, zatímco ostatní trpí. Co třeba napsat nějaký
protestsong proti povodním, vynadat pánubohu nebo předkům,
vytáhnout se z pozice vědoucího vtipálka na všechny ty
nepoučitelné chudáky, kteří si po desetiletí stavějí domy v
nejrůznějších Mokropsích u řeky, protože věří, že tam už žádná
povodeň určitě nepřijde...
Postupně předstupujeme před mikrofon, ale nikdo nic takového
neprohodí ani nezanotuje. Dávno přece víme, že na aktuální
zpravodajství jsou tu noviny a televize a že vyjádření
lidského hněvu a chuti protestovat poslouží daleko lépe
skutečná demonstrace někde na náměstí než písnička v malém
divadle.
Nemohu se ovšem vyhnout tomu, abych nevzpomněl tu
nejpovedenější píseň o povodních, kterou znám. Napsal ji
skladatel, pianista a můj idol Randy Newman v sedmdesátých
letech a pojednává o katastrofálních záplavách, které se
odehrály ve státě Louisiana v roce 1921:
Louisiano, Lousiano,
zkoušejí nás všechny spláchnout!
Jednoduchou zkratkou pak autor vylíčí ten neustále se
opakující obraz politiků, kteří přijíždějí (tenkrát) či
přilétají (dnes) na místo pohromy a jejichž chování nikdy
nemůže připadat postiženým nešťastníkům odpovídající:
Prezident Coolidge přijel na Jih železniční drahou
s malým tlouštíkem s blokem v podpaždí.
A prezident řekl: Koukni, tlusťochu, není to hanba,
co ta řeka provedla krajině tady těch chudáků?
Randy Newman mohl tu píseň bez rozpaků napsat až po padesáti
letech od té děsivé události. Jen tím získala na síle a
opravdovosti. To podstatné se totiž při každé podobné
katastrofě téměř navlas stejně opakuje. A odstup je nezbytný
proto, abychom mohli uvěřit, že tu píseň autor neskládá jen
tak účelově. Zkuste totiž v okamžiku, kdy se tragédie
odehrává, zazpívat. Normální člověk mívá stažené hrdlo úzkostí
či žalem a zpívat o tom v tu chvíli může leda ten, koho se
celá věc nejspíš moc nedotýká. Jako když prezident
nepochopitelně žertuje o utopených novinářích...
Přednesl jsem o tom směrem ke kolegům na jevišti krátkou řeč,
řekl jsem, že nejlepší angažovaná píseň je podle mě ta, která
je nadčasová. Pak k mikrofonu předstoupil s kamenným výrazem
Karel Vepřek a za doprovodu své heligonky rakousko-uherského
původu zazpíval „písničku pro krále Karla IV.“:
Karliku, Karliku, vrať se!
My máme blbýho vládce
Karlíku, Karlíku vrať se
Nenech si na žezlo zvracet!
Sál se prohýbal smíchy, atmosféra se najednou uvolnila, tím
smíchem nám jako by odlehlo a já sám jsem byl se svou úvahou o
nadčasovosti písní v tu chvíli poněkud legrační. Ale trvám na
ní! Písničky jsou zkrátka lepší, když jsou nadčasové, a
vydařené výjimky ať prosím nadále toto pravidlo o to víc
potvrzují!
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
