Filip Remunda a Vít Klusák, filmaři

Jak jste vnímali plzeňskou smršť zájmu o vaši tvorbu?

VK: Rděli jsme se. Ještě se necítíme na to, abychom měli retrospektivy a předváděli se na billboardech. Ale protože máme vlastně s Filipem výročí – deset let, co spolu natáčíme –, přišlo nám to jako dobrá příležitost zrekapitulovat, co všechno jsme udělali.

Na projekcích vašich filmů bývá plno, hodně se diskutuje.

VK: Jsme rádi, že diváci mají zájem dovědět se, proč a jak jsme to dělali, že jim ty filmy nejsou lhostejné. Někoho rozčílí, někoho nadchnou, ale hlavně nikdo neodchází s takovým tím „hm, docela dobrý“. Stává se, že diskuse trvají stejně dlouho jako filmy, málokdy skončí dřív než za hodinu.

„Někoho naše filmy rozčílí, někoho nadchnou, ale hlavně nikdo neodchází s takovým tím ‚hm, docela dobrý‘,“ říkají Vít Klusák (vlevo) a Filip Remunda

FR: Pro nás je důležité vidět další život filmu a znát myšlení publika. Děláte se s něčím rok i déle, pak to profrčí televizí a vy nemáte zpětnou vazbu. Nedá se to srovnat s tím, když slyšíte reakce publika. Ale letos mě na Finále něco zarazilo: před lety jsme tu měli premiéru filmu Český mír, byla to doba plná vášní kolem radaru. Tehdy se nad naším filmem strhly velké diskuse nejen v publiku, ale pokračovaly i na magistrátu. A letos se údajně zas diskutovalo a zase vzbudilo vášně, že Remunda s Klusákem znovu budou pouštět Český mír. Přijde mi neuvěřitelné, že politici mají tu drzost pokoušet se zasahovat do výběru festivalové komise.

Jak jste se vy dva dali dohromady?

VK: Na FAMU. Filip byl o dva roky výš, ale sešli jsme se na dramaturgickém semináři, který byl napříč pro všechny ročníky. Filip tam představoval panu profesoru Vachkovi námět svého bakalářského filmu, pan profesor do toho začal zasahovat, Filip hájil svou ideu, pral se za svůj námět a zvýšil hlas. Zaujalo mě to. Po semináři jsem ho oslovil a šli jsme na kafe. A hned na první schůzce v kavárně vznikla idea Českého snu.

Máte většinou shodné názory?

VK: To by asi nemělo smysl, spolupráce se rodí v napětí.

FR: Než začneme něco točit, musíme nejdřív přesvědčit toho druhého, obhájit to před ním. Získat ho, aby se mnou nad nějakou látkou strávil dva roky.

VK: Pochopitelně občas o sebe křešou naše ega, pohádáme se. Ale naše spolupráce vychází z toho, že jsme především dobří kamarádi. Taky máme velice podobný smysl pro humor, podobné věci v nás zapalují vášeň, smějeme se témuž.

Ve svých dokumentech často sami vstupujete do děje. Nemanipulujete s fakty jako americký dokumentarista Michael Moore, který si je někdy „upraví“, ale v tématu se přesto angažujete.

FR: Moore si vždycky pečlivě rozmyslí, co chce svým spoluobčanům říct, a té tezi podřizuje celý film. Dosahuje posunů buď sestřihy, nebo vybranými situacemi. My jsme s ním mluvili, líčil nám, že bojuje s obtížným soupeřem – s americkými striktně pravicovými médii, která hlásají ideu amerického snu, volného trhu a tak podobně. A když chce říct, že by se v zemi mělo něco změnit, musí používat jazyk srozumitelný široké vrstvě obyvatel, aby přehlušil oficiální propagandu. On je skutečným filmařským aktivistou, zatímco my s Vítem se snažíme v tomto slova smyslu nebýt aktivisty.

VK: Někdy nás k Moorovi přirovnávají; možná proto, že u témat, kde se hraje o nějaký postoj a názor, se netajíme tím, co si myslíme. Právě rozbušnému Českému míru se vyčítalo, že je v něm znát naše „protiradarové“ stanovisko. Ale my to tak oba cítili a přišlo nám správné netvářit se „umělohmotně“ vyváženě a přiznat, která strana barikády je nám blíž.

FR: Rozdíl mezi námi a Moorem je v tom – jak si často s Vítem říkáme –, že my na začátku filmu nevíme, kam nás dovede, zatímco on to už ví předem.

VK: On si nejprve vyřeší tezi a pak ji v podstatě ilustruje, shromáždí všechny argumenty pro to, aby k té tezi dospěl. A tohle my neděláme. Nikoliv proto, že bychom chtěli být poctivější, ale hlavně by nás to asi nebavilo. Když víte, co vás v cíli čeká, je to trochu nuda.

 

FR i VK (téměř jednohlasně): Pro nás je to pátrání, jdeme za dobrodružstvím. Vydáváme se na cestu a netušíme, na jaké stopy narazíme, která indicie a postava se zachová tak či onak.

FR: Jsme velmi otevřeni náhodám a podivnostem, které nás během natáčení potkají. Třeba si vymyslíme záběr, představíme si, jak by měl vypadat, a najednou nám do něj vběhne dívka v plavkách a skočí do moře. Měli jsme to předtím krásně vymyšlený a připravený, a najednou chyba. Ale my jsme za tu chybu rádi, stane se něco, co se vůbec nedalo předpokládat. A v tom je půvab dokumentu.

Vstupujete do děje s kamerou na rameni, ptáte se politiků či jiných lidí, někdy je to na hraně dokumentu a publicistiky.

VK: My tam ale dáváme i věci, pro které v publicistice není prostor. Zdánlivě nedůležité momenty, které o člověku či situaci mnohé řeknou. Když třeba Zeman se po celou dobu rozhovoru snaží utíkat od tématu, používat svou aroganci a neodpovídat na naše otázky, my na to reagujeme tak, že už žádnou další otázku nemáme. To je pro nás důležitý okamžik, neboť zdůrazní, jak se snažil kličkovat.

Filip Remunda (vlevo) a Vít Klusák na sebe upozornili dokumentem Český sen (2003). Filmaři si ve snímku zahráli pracovníky marketingové agentury, kteří se museli před zklamanými spotřebiteli spasit útěkem.

Ten záběr je z filmu Spříznění přímou volbou, jednoho ze snímků dokumentárního cyklu Český žurnál. Reflektuje události roku 2012 a v ČT se vysílal letos zjara. Obsahoval například dokumenty Svobodu pro Smetanu o „tykadlovém“ kreslíři a Život a smrt v Tanvaldu. Většinu snímků jste sami natočili. O kterém se nejvíc mluvilo?

VK: Nejvýbušnější reakce se objevila u filmu Život a smrt v Tanvaldu. Pojednává o tragédii, která se odehrála loni 1. ledna: třiašedesátiletý důchodce zastřelil mladého Roma. My ve filmu rozrušujeme oficiální verzi, že to byla nutná sebeobrana. Film vzbudil obrovské protesty u těch lidí, kteří mají pocit, že by bylo nejlepší Romy někam odsunout.

Opravdu je mezi lidmi tolik xenofobie?

FR: Zkuste si cestou domů udělat anketu, co si lidi myslí o Romech! Já jsem v šoku z toho, co jsme v Tanvaldu zažili. Na každém kroku jsme se setkali s protiromskými postoji.

VK: Pro Tanvalďany jsou to „divný lidi“. Je až neuvěřitelné, jak hluboko je v lidech zakořeněno, že my Češi jsme výjimeční, že jen my víme, jak správně žít, a všichni ostatní, kdo s námi chtějí být ve společném státě, ať přišli z Ukrajiny nebo odjinud, jsou horší. A navíc – protiromské nálady jsou přiživovány i shora. Jakmile mají politici dojem, že na to téma voliči slyší, chopí se ho. Můžeme to dobře pozorovat u pravicových populistických stran nebo u Jany Bobošíkové, která ve svém „bobobusu“ vozí nápis Nepřizpůsobiví nám diktovat nebudou! A do mikrofonu mluví o parazitech.

FR: Připomněli jsme jí, že slovo parazit byla rétorika třetí říše, jestli jí to nevadí.

VK: Je velký průšvih, když bývalý prezident Klaus sympatizuje s iniciativou D.O.S.T. a přikloní se k politické síle, která se staví na stranu takových nálad. Tím se tyto tendence legitimizují. V některých ohlasech na náš film zaznívalo: Pánové z pražské kavárny přijeli na pár dnů s kamerou a myslí si, že se něco o těch našich cigoších dozvěděli. Ale zkuste si tady žít, říkali.

Nemají pravdu?

VK: Nemají! To, o čem točíme, poznáváme určitě déle než „pár dnů“. A dobrou odpověď na to máme i jako producenti: u nás právě vzniká projekt jednoho kolegy, který vyrazil do „romské“, velice exponované oblasti a chce tam strávit rok s kamerou. Pronajal si garsonku, kterou stavebně upravuje, a věříme, že vznikne pozoruhodný, velmi osobní filmový příběh.

Co budete dělat spolu příště?

VK: Pokračuje Český žurnál, Česká televize ho po lehce napjatém váhání obnovila i pro další rok, už mluvíme o tématech. Jedno z nich asi budou exekuce. To je obrovské téma! Zjistili jsme, že třicet tisíc subjektů – právníci a různé firmy – u nás obchoduje s dluhy, vydělává na jejich přeprodávání!

Agáta Pilátová, publicistka

Foto Martin Pekárek a Karel Cudlín

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 18. 6.



  V šišlavé Evropě       
  Zpěvník Jana Buriana
 
  
Melancholik s rybí krví
  Nalaďte si
 
  Labyrinty Franze Kafky
  Téma