|
|
Melancholik s rybí krví
Jediné politické rozhodnutí může změnit krajinu i osud jejích
obyvatel. Tohle téma není v moderní literatuře ničím novým, ať
už jde o výstavbu přehrady, jaderné elektrárny nebo vojenský
prostor. Otevírá mnoho obecnějších otázek: co znamená pro
člověka domov, kam svou rodovou tradicí patří? Jak se postavit
ke změnám, které s sebou přináší technický pokrok, ale i
bezohledná snaha o efektivitu a zisk? Jakou má jedinec šanci
ve střetu s institucionalizovanou mocí a nakolik je ochoten se
s ní pustit do křížku? A nakonec, když už je rozhodnuto, jak
se vyrovnat se ztrátou domova?
Není marné si připomenout, že v dobách socialismu se toto téma
objevilo v knihách sovětských autorů (uveďme Valentina
Rasputina a jeho Loučení nebo slavnou Stanici Bouřná Čingize
Ajtmatova). Vnímaví čtenáři mohli tehdy tato díla chápat jako
kritiku bezohledné totalitní moci. Jenže stavba jaderné
elektrárny Temelín na přelomu dvou společenských systémů
ukázala, že boj s těmi „kdo ovládají energie“ (řečeno s Jiřím
Hájíčkem) je předem prohraný za každého systému. „Právě
konkrétní příklad Temelína a vesnic, které kvůli jeho výstavbě
zanikly, dobře ukazuje, jak jsme po roce 1989 postupně
přicházeli o iluze,“ uvedl před časem spisovatel Jiří Hájíček
v rozhlasovém rozhovoru o své knize Rybí krev. „Naše představy
byly tehdy hodně naivní a není divu, že jsme se v mnohém
zklamali. Můj příběh není jen o marném boji za záchranu
ohrožených vesnic, ale má obecnější platnost.“
Rybí krev, která od 27. června vždy v 18.30 zazní na Vltavě
jako četba na pokračování, získala letos v soutěži Magnesia
Litera vůbec nejvyšší ocenění a její autor se už definitivně
stal známou tváří současné české literatury. Jiří Hájíček
(1967), rodák z Českých Budějovic, se ke svému současnému
úspěchu trpělivě a usilovně propsal. Ze všech jeho knih ale
cítíme, že snaha uspět pro něj nebyla hlavní motivací.
Nehledal čtenářsky atraktivní témata, ale psal o tom, co dobře
znal: o životě na vsi a v malém městě (povídky v souboru
Dřevěný nůž, 2004), o hledačích vltavínů (Zloději zelených
koní, 2001), o násilné kolektivizaci jihočeského venkova
(Selský baroko, 2005). „Regionální tematika mě prostě baví,“
přiznává, „protože mám za to, že z dobré znalosti lokálního
prostředí se dá vystavět obecně platný příběh.“ Když uvážíme,
kolik pražských autorů si naříká na nedostatek nosných témat a
kolik regionálních autorů propadá hysterii, že si jich v Praze
nikdo nevším, znějí Hájíčkova slova sympaticky.
Jiřího Hájíčka bychom mohli podezírat z kafkovské stylizace,
alespoň co se týče vzhledu a profese: štíhlý muž, oblečený
většinou v tmavých barvách, pracuje v bance. Ve svém psaní je
ale vždy poctivý, přirozený a svůj. Zajímavé může být srovnání
Rybí krve a knihy Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, což je
další výrazná loňská próza, ve které se prolíná venkovské téma
s obecnější problematikou lidské svobody. Tučková je možná
obratnější stylistka a její próza je efektnější, ale Hájíčkův
příběh je hlubší a autentičtější. „Tohle téma mě vlastně
provázelo od dětství,“ řekl autor o Rybí krvi.
Český rozhlas představuje tvorbu Jiřího Hájíčka už od jeho
prvních próz. V českobudějovickém studiu vznikly četby z knih
Zloději zelených koní, Selský baroko a nejnověji i z Rybí
krve. V dramaturgii autorky článku ji připravila Milena M.
Marešová a s Danou Černou ji natočil režisér Luboš Koníř. A
mimochodem, pokud váháte nad zvláštním názvem prózy,
vysvětlení máme přímo od autora: „O Jihočeších se přece říká,
že mají rybí krev. Pro mě v tom je jakási metafora pomalosti,
melancholie nebo zdrženlivosti. Kdo si knihu přečte, možná do
sebe něco z toho nasaje a lépe pak tomu názvu porozumí.“
Hana Soukupová, redaktorka ČRo České Budějovice
Foto Jarka Šnajberková |
