|
|
 Jak Cyril a Metoděj zažehli plamen víry
Dodnes uctívaní věrozvěsti Cyril a Metoděj (státní svátek
připadá na 5. července) přinesli přesně před 1150 lety
křesťanství na Velkou Moravu. Zasloužili se o kulturní
rozkvět. Bohoslužby sloužili v místním jazyce, sestavili první
slovanské písmo, položili základy domácímu písemnictví. Šířili
nejen víru, ale také vzdělanost. Jenže latinizovaní franští
kněží, považující Velkou Moravu za své hájemství, takové
počínání vnímali jako kacířské...
Česká televize k význačnému výročí nachystala čtyřdílné
docudrama Cyril a Metoděj – Apoštolové Slovanů (od soboty 29.
června ve 20.00 na ČT2). Režisér Petr Nikolaev se tu pokusil
spojit „názorně“ inscenované výjevy ze života obou bratrů, ať
již se odehrávaly v Byzanci, či na Velké Moravě, s historickým
výkladem, který osvětluje kontext událostí. Tím je dán
osvětový rozměr celého projektu, na který tudíž nelze klást
stejné požadavky jako na běžné dramatické dílo. Třeba audience
u byzantského panovníka mají v sobě hodně ochotnického pelu,
ba cimrmanovské poetiky.
Nevím, zda autoři (scénář napsali Miroslav Osčatka a Petr
Hudský) znali předchozí podoby téže látky, zbytečně upovídanou
studiovou inscenaci Solúnski bratia nebo pompézní bulharský
velkofilm Konstantin Filozof. Obě vznikly na sklonku
komunistického režimu a stavěly do kontrastu „východní“
lidumilnost sklánějící se před zájmy národa a naproti tomu
mocichtivou zaprodanost „západního“ kléru. Ale některé tyto
akcenty převzali i tvůrci nynější, aniž by hlouběji prohmatali
dávné události a hlavně zcela odlišnou mentalitu oněch dob.
Oba učení bratři totiž vyhlížejí jako bezmála naši současníci,
kteří pohrdli pozlátkem světské moci, okouzlení jak silou
vzdělanosti, tak půvabem rozjímání.
Mimořádně nadaného, ale fyzicky křehkého Konstantina (později
Cyrila) ztvárnil Ondřej Novák, jako vitálnějšího i ráznějšího
Metoděje poznáváme Romana Zacha. Právě Metoděj – po letech
jakoby vzpomínající – průběžně komentuje své i bratrovy osudy.
Oba protagonisté trůní na pomyslném piedestalu, spatříme je,
jak obětavě konají to či ono dobro, zdůrazněna je jejich
ušlechtilost. Rovněž vylíčení poměrů ve státě sužovaném
intrikářstvím a ohrožovaném franskou říší odpovídá ilustracím
z učebnic. Ale věřme, že dílem dojemné, dílem patetické
obrázky osloví a třeba podnítí k hlubšímu zájmu.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
