|
|
Kohoutova vinohradská ikona
Nejnovější hra Pavla Kohouta Hašler se otevírá závěrečným
momentem života titulního hrdiny: populární písničkář, herec a
kabaretiér stojí v pruhovaném mundúru na apelplacu
mauthausenského koncentráku a má zpívat... Výstup nabitý
emocemi přerušuje Tomáš Töpfer, který se coby režisér přiřítí
na jeviště. Razantně plísní herce i rekvizitářku. Jak to, že
místo vlčáka má esesák po svém boku jezevčíka!
Princip divadla na divadle činí z nejnovější inscenace Divadla
na Vinohradech jakoby zkoušku této inscenace. Což usnadňuje
zkoncentrovat Hašlerův životní příběh do několika uzlových
momentů, podat jeho písničky jako revuální výstupy (hudební
skupina Blue Star hraje „naživo“), evokovat dobu sekvencemi
filmových dokumentů a vše navíc komentovat – režisérem, herci
vystupujícími ze svých rolí, ba i autorem samým (k divákům
mluví z filmového záběru). Základním významotvorným gestem hry
i inscenace je tedy odstup od zobrazovaného.
Tento odstup poměrně dobře funguje při traktování Hašlerova
života a umělecké kariéry: Petr Rychlý v titulní roli,
Kateřina Brožová coby jeho žena Zdena a Martin Zahálka jako
jeho nejbližší přítel Rudolf Deyl nemusejí ztvárňovat složité
dramatické postavy, ale spíš jejich emblémy. Podobně dobře –
dle typu – jsou vybráni i další interpreti: Pavel Rímský jako
principál Choděra, u něhož Hašler herecky začínal, nebo
Jaroslav Satoranský, ztělesňující Jaroslava Kvapila, šéfa
Národního divadla, kde Hašler několik let hrál.
Už méně se onen lehce ironický odstup daří zachovávat v
předváděné „metarovině“ inscenace. Například promluva
dramaturga (zastoupeného Jiřím Žákem) k hercům je chuchvalcem
cizích slov a působí jak výjev ze socialistické estrády
parodující „inteligenty“. Tím se relativizuje i vyznění
dalších diskurzivních pasáží – nejvíc té o kýči, do kteréžto
kategorie bývají někdy Hašlerovy písně řazeny (v inscenaci i
jeho ženou Zdenou). A když režisér na jevišti praví, že
rozpoznat kýč dovedou jen kritici, nahrává jim na smeč – jak
se lze přesvědčit z recenzí vinohradského Hašlera v denním
tisku.
I když Töpferova inscenace „kýč“ nejen tematizuje, ale občas
do něho i sklouzává, zjednodušené rysy hrdiny a závěrečné
podání jeho martyria v nacistickém lágru, připomínající
ukřižování Krista, za kýč nepovažuji. Pavlu Kohoutovi se v
jeho nové hře podařilo vytvořit ikonu. Symbolický obraz, který
diváky nutí, aby své city propojili s rozumem a aby o tom, co
vidí, přemýšleli. Lze tedy doufat, že si každý z nich sám –
bez ohledu na kritiky – stanoví, co považuje za umění a co za
kýč, a jaký je rozdíl mezi vlastenectvím a vlastenčením.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Viktor Kronbauer |
