„Miluju číst si paměti. Ono to také přísluší k mému věku. Ale když jsem zkusila začít psát své vlastní vzpomínky, zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví,“ říká Pavla Jazairiová.Pavla Jazairiová, spisovatelka a novinářka

Když se řekne vaše jméno, ozve se „zahraniční zpravodajka“. A přitom v posledních dvou vašich knihách se poměrně významně objevují témata domácí. Co vás k tomu přimělo?

Vědomí, že svět je jen jeden. Moje poslední knížka se tak i jmenuje: Jediný svět. Jsem ráda, že se mi do ní poskládaly oblasti na druhé straně zeměkoule i pár desítek kilometrů od Prahy. Je tam Indie, která prodělává obrovské změny, je tam Zimbabwe, jedna z nejbohatších zemí světa, a přitom závislá na zahraniční potravinové pomoci. Je tam i Frýdlantsko, území nikoho, opuštěné Němci a obydlené lidmi bez kořenů. Je tam Mali a Sýrie, ve kterých vše, co se tam děje, souvisí s působením al-Káidy. Ale o tom se u nás nemluví. My se zabýváme víceméně jenom svými vlastními skandály, vlastní politikou, a unikají nám souvislosti, bez nichž ale jsme slepí.

Kraj, kde nyní žijete, Frýdlantsko, je na česko-polsko-německém pomezí. Je vykořeněný, „vyloučený“, zbavený své identity, novou stále hledá. Mám pocit, že právě hledání identity je jedním z témat, která vás zajímají a kterým se dlouhodobě věnujete.

To je velmi zajímavé téma, aspoň pro mě. Mám ale dojem, že mnozí lidé nemají čas o takových věcech uvažovat. My často vlastně nevíme, kde jsou naše hodnoty, na co je třeba klást v životě důraz, na co je třeba navazovat... Myslím, že hledat odpovědi na tyto otázky je v zájmu každého člověka, jejich vyřešení je pro nás stejně podstatné jako vědomí, že rodina je základ státu.

Jaká je budoucnost kraje, kde žijete?

Výborná. Jsem o tom přesvědčená. Lidé tam mají velmi těžký život, je tam obrovská nezaměstanost, hlavně u starších přežívá stále ještě důvěra, že za ně někdo všechno vyřeší, ale u těch mladších lidí je jasně vidět, jak začínají chápat, že se musí snažit sami. Možná jim pomáhá právě to, že pocházejí z tak tvrdých podmínek. Řada lidí už začíná dokonce chápat i to, že řešením nemusí být odchod z vesnice do města, ale že je naopak nutné, aby práce přišla za nimi. Z Frýdlantska se tak například znovu stává pastevecký kraj, ovce jsou vidět prakticky všude. A ještě jeden příklad: při opravách svého domu jsem se seznámila s mladým chlapíkem, který se zabývá dřevinami, zahradou – pokácí strom, zasadí nový, zreguluje potok, postaví plot... Jednoduše řečeno dělá práce, které jsou na venkově nezbytné, ale na které si spousta lidí netroufá. A dělá to citlivě, krásně. Zatím si moc nevydělává, ale žije z toho. Zkrátka – lidé začínají hledat nová východiska tam, kde žijí. Já věřím v sílu života, věřím, že zem, krajina, mládí, to vše půjde dopředu.

Čtenář vašich knížek si musí všimnout toho, že od popisnosti, novinařiny v pravém slova smyslu směřujete stále více k přesahu, k otázkám, tedy k tomu, co má v popisu práce prozaik. Ostatně vaše nedávná knížka povídek Podél cest tento vývoj jasně potvrdila. Co je příčinou tohoto vývoje?

Myslím, že člověk, který ví, jak to je, je člověk, který neví vůbec nic. To je jedna věc. A další: Já nechci zavrhovat knížky, které jsem dosud napsala, nechci zavrhovat cestopis jako takový. Vždycky mi ale vadila cestopisná lineární faktografická, popisná poloha. Ani to myslím není moc zajímavé ke čtení. Zajímavější než popis cesty jsou její souvislosti.

Takže prozaická práce vám umožňuje dostat se k tomu, co jste jako novinářka nemohla sdělit...

Lépe řečeno: mohla, ale neuměla. Já prostě hledám způsob, jak sdělit to, co považuji za důležité. Jestli to bude v žánru povídky nebo cestopisu, je pro mě druhotné. Jsou lidé, kteří mě upozorňují, že je třeba dodržovat literární pravidla, ctít žánry, a jistě mají pravdu. Na to jimi mohu říci jen to, že stále hledám. Čtu například kanadskou autorku Alici Munro. Díky jejím povídkám jsem se seznámila s Kanadou, mám představu, jak vypadá, jací tam žijí lidé, jak to tam funguje, jak se to tam vyvíjelo. Podobně – kdo chce poznat Ameriku, ať čte Updika.

A co pozná ten, kdo bude číst vás?

Pozná chaos dnešní doby. Možná se něco víc dozví o globalizaci, o tom, co přináší a co bere. Kdybych měla vypočítávat své přednosti, snad bych si troufla říci, že jsem toho hodně viděla. Ne že bych mohla analyzovat a srovnávat, ale mohu o tom podat svěděctví. V tom asi bude můj přínos, to, co lidi na mně zajímá. A pokud jde o můj krok od reportáží k povídkám – ten jsem mohla udělat jen díky lidem, kteří mi pomohli: spousta lidí má originální myšlenky, umí je i zapsat, ale nemají nikoho, kdo by jejich textům pomohl dát knižní podobu a vydal je.

Poté co se Pavla Jazairiová odstěhovala z Prahy do Poustky ve Frýdlantském výběžku, má pocit, že nikdy nebyla aktivnější než právě nyní

Mimochodem, čtenáři proměnu Pavly Jazairiové-novinářky v autorku beletrie přivítali, o čemž svědčí fakt, že vaše povídky byly rychle vyprodané. Neláká vás to zkusit větší prozaický tvar?

To bych neuměla. To už chce velice promyšlený příběh, konstrukci. Budu se dál pokoušet pokračovat v povídkách. Jenže i to je skutečně těžké, vyžaduje to perfektně rozumět příběhu, umět ho postavit... Dokud jsem s tím nezačala, ani jsem nevěděla, že je to tak těžké.

Dobrá, a co například vzpomínková knížka?

Já miluju číst si paměti. Ono to také přísluší k mému věku. Ale když jsem zkusila začít psát své vlastní vzpomínky, zjistila jsem, že mě to vůbec nebaví. Spíš bych na to šla přes menší, kratší útvary, jakési průhledy do vlastních vzpomínek. Například: mě do značné míry vychovávala moje teta, Angličanka, která si vzala Čecha a do naší země přijela z Ameriky za vrcholného stalinismu. Musela se sžít s prostředím, které pro ni bylo nesrozumitelné, a navíc měla na krku mě a mého bratra. Nedávno, krátce před její smrtí, jsem se za ní vypravila. Byla velmi unavená, ale když jsem jí připomněla pár vzpomínek, ožila a dvě hodiny jsme si povídaly. Byly to důležité věci, týkající se jejího i mého života. Chtěla bych o tom napsat, ale jak to uchopit?

Nedávná televizní Třináctá komnata vás představila tak, jak vás dosud znal jen málokdo: jako člověka, který si musel v životě všechno „odpracovat“, včetně vztahu k jazyku, kterým budete mluvit se svými dětmi, k zemi, kterou budete považovat za vlast. To jistě formuje způsob, jakým vnímáte svět a také jak píšete...

Je to moje výhoda. Ony špatné okolnosti vždycky přinášejí vedle ztrát také zisky. Josef Sudek říkal v souvislosti se svým fotografováním, že to špatné je nějakým způsobem zajímavější než to úhledné. Proto nás asi baví detektivky, baví nás temné stránky v lidech, ale na druhou stranu chceme, aby to končilo dobře.

Ve vašich knížkách ale všechno nekončí dobře.

Mě taky baví nejasné, zamlžené stránky lidských osudů. Je zajímavé poukázat na to, jak se lidé chovají, podle čeho se rozhodují, komu a čemu důvěřují. Když takové věci čtu, hodně mě to zajímá. Proto o nich i ráda píšu.

Milan Pokorný

Foto Jiří Hůla

Kompletní verzi interview najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, vychází 11. 6.



  Mladí a klidní       
  Jak to vidí Petr Koudelka
 
  
Zločiny a pomsty    
  Pořiďte si
 
  Putování po ztracených místech
  Téma