|
|
Sto let Jiřího Krupičky
Pátého května bude sto let Jiřímu Krupičkovi, českému
spisovateli, geologovi a filozofovi. V roce 1950 byl komunisty
za neúspěšný pokus dostat na Západ rukopis Člověk a lidstvo
odsouzen k šestnáctiletému vězení. Ve vězeních a lágrech
strávil deset let. Po srpnu 1968 emigroval. Žije v Kanadě.
Kromě přemýšlivých knih, které napsal, se věnoval oblíbené
geologii.
Hned v prvních větách knihy Renesance rozumu nahlíží profesor
Jiří Krupička za fráze, které se snaží tvářit světaznale, ale
bývá za nimi bezradnost a prázdnota. S radostí ze setkání se
spřízněnou duší se čtenář stranící rozumu vydává krok za
krokem po stopách holé pravdy skryté za proklamacemi,
sebelhaním, fešáckými, rádoby přemýšlivými obecnými pravdami
či filozofickými tezemi. V první kapitole nazvané Skepse autor
odmítá pochybování o životních hodnotách, o možnostech
pravdivého poznání, zavrhuje skepsi ke kvalitě lidského života
a ke schopnostem rozumu udělat něco se zmatkem života. Autor
míní, že skutečným hybatelem lidské společnosti jsou poznatky
přírodních věd a technika, přestože „věda dává lidstvu
bohatství, se kterým si někdy neví rady“. V kapitole s názvem
Na pokraji rozumu popisuje svůj boj za zdravý rozum a
zachování života, ale i tváře a morální integrity v
komunistických věznicích. Byl vězněn a všemožně týrán
nekonečných deset let. Alespoň že mu život tu hroznou újmu
kompenzoval svou délkou.
O věčném sebemrskačství
Jeho kniha Flagelantská civilizace odkrývá ponižující
sebepopření vlastní civilizace a kultury, které Jiří Krupička
srovnává s případy z historie ras a národů v různých částech
světa. Například na Temudžina Džingischána, historického
světového rekordmana ve vraždění, jsou dnešní Mongolové hrdí,
jeho obrazy zdobí byty i jurty, řečníci připomínají lidu
údajně velkého syna národa. Potomky indiánů neděsí vlastní
historie vzájemného vyvražďování, jejich války byly vedené
mnohdy hlavně pro pochytání zajatců, kterým bylo pak po
tisících vyřezáváno z živého těla srdce, aby se potoky krve
„nepřátel“ nasytili jejich bohové. Byl to triumf lidské
pošetilosti křížené s krutostí, možná sadismem masového
rozměru. Naproti těmto historickým jatkám, které jaksi už
nevadí, sílí sebeobviňování bílého Evropana a jejich potomků
na ostatních kontinentech téměř za cokoliv, dochází k
absurdnímu sebemrskačství, přepjatému studu, věčným omluvám, k
vášnivému sebepopření.
Plnokrevný humanismus
Autor dokládá na mnoha příkladech, že rasismus a otrokářství
bílého muže nebyly o nic častější a horší než u barevných
národů po celém světě a po většinu lidské historie. Ale jen
bílý muž ve své zjemněné kultuře s demokratickým a celkem
svobodomyslným společenským systémem, v zemích, kde netrestané
otroctví neexistuje, si zoufá nad svou kořistnickou historíí a
bere na sebe všechny hříchy světa. Přitom bez sebevědomí,
sebepřijetí a pochopení vlastní historie srovnávané s dějinami
jiných národů a ras naše kultura a civilizace zeslábne, ztratí
přitažlivost pro další generace, zanikne. Pokud jde o rasové
věci, důkazní břemeno dnes spočívá na obviněném, většinou na
bílém muži. Autor dodává, že rasová uraženost se mnohdy
vyplatí, z morálního rozhořčení mohou vyplynout i slušné
materiální výhody.
Z díla Jiřího Krupičky vyzařuje plnokrevný humanismus. Texty
prosvítá obdiv k zázrakům přírody, na jejichž vrcholu vidí
lidský mozek (kniha Kosmický mozek). Jeho myšlenky a postřehy
často oponují vágnímu obecnému mínění, odkrývají pokrytectví,
malomyslnost a zbabělost. Jako zárodek neštěstí usvědčuje
morální a názorový relativismus v naší kultuře.
Věra Nosková, spisovatelka a publicistka
|
