|
|
 První
máj s matkou
S matkou jsem naposledy mluvil před pětadvaceti lety. Ne že
bych od té doby, co zemřela, neslyšel její hlas: byla to
herečka a spisovatelka, a tak se zachovalo pár rozhlasových
pořadů i záznamů z besed, ale nic příliš osobního. Teď jsem
ovšem v archivu zvukových nahrávek jednoho sběratele objevil
dlouhý rozhovor, v němž vypráví o tom, jak otec jako divadelní
režisér experimentoval s jevištní mluvou. Pustil jsem si jej v
autě v noci cestou z vystoupení.
Nešlo o běžné rozhlasové interview, ale o soukromou nahrávku
pro badatelské účely, a tak tazatel ani dotazovaná nespěchali.
Ani já neměl naspěch, domů mi zbývalo asi sto kilometrů a to
neplánované setkání s matkou jsem si mohl vychutnávat.
Bylo to v krátké době už podruhé, kdy mě zničehonic oslovila z
dávné minulosti. Asi před dvěma měsíci jsem narazil na její
dopis z konce srpna 1968, kdy se Praha vzpamatovávala z
příjezdu sovětských tanků, u nás doma přespávali různí
uprchlíci a já byl coby čerstvý student gymnázia uklizen na
chmelovou brigádu. Psala mi, že se domluvila s mým
písničkářským idolem Jardou Hutkou a že ho přijme do svého
divadla Maringotka, aby měl v nových podmínkách kde hrát: „Tak
jsme už dva – a pár herců a pár muzikantů taky bude, všecko
bude. Máš radost? Rozhodli jsme se, že tuto zem nemůžeme
opustit, když nás potřebuje. Jinak se nám dokonce hlásí
pomocníci, kteří si najednou uvědomují, že je v Maringotce
něco velmi cenného. Dá se žít. A zápasit, aby ‚ta chvíle, co
je život, byla krásná‘ (cituji z Hutkovy písničky Cínová
armáda).“
Musel jsem zpětně obdivovat, jakým způsobem uvažovala v
situaci, v níž se většině lidí zdálo všechno marné.
„Jsem trochu unavená,“ psala o kousek dál v tom dopise,
„musela jsem moc vymýšlet celý den, ale ten konec dne s
Hutkovou kytarou byl úlevou. On a jeho přátelé museli odejít
po sedmé, v Praze ještě není bezpečno, v noci se ještě
střílí...“
Zvuková nahrávka nebyla sice na rozdíl od dopisu určena mně,
zato jsem po chvíli soustředěného poslechu mohl začít podle
různých detailů rozpoznávat atmosféru našeho starého bytu.
Mezi větami bylo občas slyšet, jak matka přikládá ke rtům
cigaretu a vdechuje kouř, a to mi už připadalo osobní až až.
Takovou si ji pamatuji. Když líčila, jak náš kocour Čert,
který běžně na hlasitou mluvu nijak nereagoval, okamžitě
zpozorní, když začne přednášet básně, pocítil jsem přes
propast roků přítomnost povalujícího se kocoura v místnosti
během jejich rozhovoru.
A pak jsem na počátku května na silnici nedaleko Litoměřic v
noci poslouchal, jak moje matka voicebandovým způsobem
recituje ukázku z Máchova Máje:
Obnažil vězeň krk, obnažil ňádra bílé,
poklekl k zemi, kat odstoupí, strašné chvíle –
pak blyskne meč, kat rychlý stoupne krok,
v kolo tne meč, zločinci blyskne v týle,
upadla hlava – skok i – ještě jeden skok –
i tělo ostatní ku zemi teď se skloní.
Ach v zemi krásnou, zemi milovanou,
v kolébku svou i hrob svůj, matku svou,
v vlasť jedinou i v dědictví mu danou,
v šírou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna teče po ní.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
