Věra Nosková, spisovatelka

Upřímnost jako ctnost, šalba, skalpel

Naše skutečné myšlenky, hodnocení situace a v hloubce skryté city a pocity překrývá nátěrem zdvořilost, dokonce i laskavá lež. Jejich ventilování koriguje potřeba neublížit, a také jistě i nechuť ke konfliktům. Být natvrdo upřímný totiž mnohdy znamená být unáhlený, nezdvořilý, hrubý, krutý. Upřímnost se jakoby cení, ale jen do chvíle, než vybalí ty své nože a porcovací kleště, nelichotivé pravdy, nemilosrdná hodnocení. Slovo upřímnost nás dojímá jakousi čistotou natolik, že slogan Myslím to upřímně použil jako lákavé cukrátko ve volbách jeden z politiků, který se pak voličům svými činy vysmál.
Znám ten rozpor odvážně žádané upřímnosti, které se žadatel zároveň obává. Mrkla byste se mi na ten text? slyším občas od adepta spisovatelství. Bývá to v situaci, kdy je těžké odmítnout. Strčím tedy složku s jeho texty do tašky a pak se ji dlouho obávám otevřít. Jednoho dne si připomenu, že i já jsem nějak začínala a byla vděčná za každé kritické slovo – i když jsem se rabiátskou kritikou cítila v několika případech přímo ponížena. To já bych byla citlivá, plná vůle dobře a nevtíravě poradit, říkala jsem si tehdy. No dobrá. Tak tedy čtu... A vztekám se, že jsem na tu žádost kývla, zlobím se i na chudáka autora. Nudný příběh, protivná sebelítost hrdiny. Chtěná, krkolomná a nepasující přirovnání. Protahované popisy banálních situací. Myšlenkové i slovní prefabrikáty. Křeč. Uvědomuji si přitom, že to, o čem začátečníci i čtenáři již přijatí autoři píší, o nich někdy dost vypovídá, hrdinové jejich příběhů se jim v lecčems podobají.
Co teď? Co mám tomu hodnému pánovi napsat? Jak bruslit mezi úzkými mantinely poctivosti a zdvořilosti a té, pitomé už, upřímnosti?! Běda usměvavým, ochotným, vstřícným! Upnou se k nim touhy ambiciózních, žádají od nich jakoby pokorně maličkost, ale vlastně to nejcennější, kousky jejich života, které jsou pak přihozeny do doutnajících oharků marnosti.
Přiznávám, šetřím silami, lakotím s časem. Totiž čas, s nímž různě hospodaříme, který prodáváme zaměstnavateli, dáváme svým blízkým, je v souhrnu náš život. Někdo má před sebou teoreticky šedesát let, jiný sotva deset, ale v podstatě všichni nevíme dne ani hodiny. Máme své priority, vášně, oráme svou brázdu, jen pošetilec honí po poli všechny ušáky. Umiňuji si, že budu příště žadatele o nemilosrdnou upřímnost odmítat, vždyť nevědí, co chtějí.
A teď se přiznám. Vnitřní skřet, který se baví holou pravdou, v mé hlavě vykřikuje a projevuje se, je prostořeký a všelijak zlobí, a protože je jeho vyvádění zábavnější než  zdvořilost a slušnost, přitakám mu, a dokonce píšu pod jeho dohledem a za jeho nápovědy jisté soukromé reportáže, nemilosrdné a z mého pohledu pravdivé. Jsem v nich sžíravě upřímná a nekorektní, až mi z toho při psaní hoří uši. Ale umiňuju si, že tyhle tvrdé soukromé reportáže vyjdou až po mé smrti, aspoň z nich synům kápnou nějaké korunky, a možná, budu-li žít déle, než si troufám doufat, téměř nikomu pak už neublíží. Opatrně vybrané kapitoly jsem rozeslala přátelům, pobavily je. Tohle piš! Tohle vydávej! povzbuzovali mě jako provazochodce nad propastí. No dobrá. Možná ty upřímnosti vydám ještě za živa, nebudu-li mít už témata, nápady, psaní mi nepůjde, dojde k úbytku mozkové hmoty, stanu se staruchou, které půjde lidstvo na nervy. Honem honem, kde mám kapku vína, abych si připila na přání: Ať je to co nejpozději! Nebo nikdy.



  Ženská letora je nestálá
 
  Simon s Garfunkelem,
  i bez Garfunkela
 
  Stanice s přidanou hodnotou