|
Věra
Nosková, spisovatelka
Upřímnost jako ctnost, šalba, skalpel
Naše skutečné myšlenky, hodnocení situace a v hloubce skryté
city a pocity překrývá nátěrem zdvořilost, dokonce i laskavá
lež. Jejich ventilování koriguje potřeba neublížit, a také
jistě i nechuť ke konfliktům. Být natvrdo upřímný totiž mnohdy
znamená být unáhlený, nezdvořilý, hrubý, krutý. Upřímnost se
jakoby cení, ale jen do chvíle, než vybalí ty své nože a
porcovací kleště, nelichotivé pravdy, nemilosrdná hodnocení.
Slovo upřímnost nás dojímá jakousi čistotou natolik, že slogan
Myslím to upřímně použil jako lákavé cukrátko ve volbách jeden
z politiků, který se pak voličům svými činy vysmál.
Znám ten rozpor odvážně žádané upřímnosti, které se žadatel
zároveň obává. Mrkla byste se mi na ten text? slyším občas od
adepta spisovatelství. Bývá to v situaci, kdy je těžké
odmítnout. Strčím tedy složku s jeho texty do tašky a pak se
ji dlouho obávám otevřít. Jednoho dne si připomenu, že i já
jsem nějak začínala a byla vděčná za každé kritické slovo – i
když jsem se rabiátskou kritikou cítila v několika případech
přímo ponížena. To já bych byla citlivá, plná vůle dobře a
nevtíravě poradit, říkala jsem si tehdy. No dobrá. Tak tedy
čtu... A vztekám se, že jsem na tu žádost kývla, zlobím se i
na chudáka autora. Nudný příběh, protivná sebelítost hrdiny.
Chtěná, krkolomná a nepasující přirovnání. Protahované popisy
banálních situací. Myšlenkové i slovní prefabrikáty. Křeč.
Uvědomuji si přitom, že to, o čem začátečníci i čtenáři již
přijatí autoři píší, o nich někdy dost vypovídá, hrdinové
jejich příběhů se jim v lecčems podobají.
Co teď? Co mám tomu hodnému pánovi napsat? Jak bruslit mezi
úzkými mantinely poctivosti a zdvořilosti a té, pitomé už,
upřímnosti?! Běda usměvavým, ochotným, vstřícným! Upnou se k
nim touhy ambiciózních, žádají od nich jakoby pokorně
maličkost, ale vlastně to nejcennější, kousky jejich života,
které jsou pak přihozeny do doutnajících oharků marnosti.
Přiznávám, šetřím silami, lakotím s časem. Totiž čas, s nímž
různě hospodaříme, který prodáváme zaměstnavateli, dáváme svým
blízkým, je v souhrnu náš život. Někdo má před sebou
teoreticky šedesát let, jiný sotva deset, ale v podstatě
všichni nevíme dne ani hodiny. Máme své priority, vášně, oráme
svou brázdu, jen pošetilec honí po poli všechny ušáky. Umiňuji
si, že budu příště žadatele o nemilosrdnou upřímnost odmítat,
vždyť nevědí, co chtějí.
A teď se přiznám. Vnitřní skřet, který se baví holou pravdou,
v mé hlavě vykřikuje a projevuje se, je prostořeký a všelijak
zlobí, a protože je jeho vyvádění zábavnější než zdvořilost a
slušnost, přitakám mu, a dokonce píšu pod jeho dohledem a za
jeho nápovědy jisté soukromé reportáže, nemilosrdné a z mého
pohledu pravdivé. Jsem v nich sžíravě upřímná a nekorektní, až
mi z toho při psaní hoří uši. Ale umiňuju si, že tyhle tvrdé
soukromé reportáže vyjdou až po mé smrti, aspoň z nich synům
kápnou nějaké korunky, a možná, budu-li žít déle, než si
troufám doufat, téměř nikomu pak už neublíží. Opatrně vybrané
kapitoly jsem rozeslala přátelům, pobavily je. Tohle piš!
Tohle vydávej! povzbuzovali mě jako provazochodce nad
propastí. No dobrá. Možná ty upřímnosti vydám ještě za živa,
nebudu-li mít už témata, nápady, psaní mi nepůjde, dojde k
úbytku mozkové hmoty, stanu se staruchou, které půjde lidstvo
na nervy. Honem honem, kde mám kapku vína, abych si připila na
přání: Ať je to co nejpozději! Nebo nikdy. |