|
|
 Arnošt
Goldflam,
herec, režisér, spisovatel
Ve vaší první hře Horror z roku z roku 1981 je otec despotou,
který drasticky léčí syna z jeho zasněnosti a snaží se jím
manipulovat. Ve vaší nejčerstvější knize autobiografických
povídek Tata a jeho syn má sice jejich hrdina také sklony k
patriarchálnímu autoritářství, je však už nahlížen s
láskyplnou ironií a chápavým humorem. Jaký jste měl vlastně ke
svému otci vztah?
Já jsem se s ním po celý život – a zvláště v dětství – potýkal
a poměřoval. A on se zase potýkal a poměřoval se mnou.
Pocházel z hodně dětí, měl dominantní maminku, která rodinu
řídila pevnou rukou a vedla všechny k důslednosti, pořádnosti
a pracovitosti. Takže on mě vedl k témuž. A někdy rukou
přísnější, než bych si býval přál. I když ke mně choval
otcovské city, lásku moc najevo nedával. Byl vychován v tom,
že takové věci se najevo nedávají. Považoval to za slabost.
Nepamatuju si, že by mi dal pusu nebo mě pohladil. To jenom
maminka. On hlídal, abych se dobře učil – a musel tomu věnovat
spoustu energie, protože já jsem byl snílkem, velkým čtenářem
a vším možným, jen ne pilným, pracovitým a ctižádostivým
hochem. Později se mu zase zajídalo, že jsem se rozhodl stát
umělcem. Chtěl ze mě mít lékaře nebo inženýra. To, že jsem
hned na začátku medicíny vzdal studium, těžce nesl. Neustále
jsme tedy s „tatou“ bojovali.
Kdy se váš vzájemný vztah změnil?
Hrany mezi námi se obrousily, až když už byl starý a viděl, že
se uživím a že má práce přece jen získala nějaký ohlas.
Nicméně můj vztah k němu se zásadněji změnil, teprve když
zemřel. Dožil se téměř osmadevadesáti let. Kdysi jsem si
myslel, že je moc tvrdý a možná i zlý. Jeho odchod mě donutil
o něm přemýšlet z trošku jiného zorného úhlu, než jak jsem to
dělal ve svých raných hrách – třeba v autobiografickém Písku.
Pochopil jsem, že to se mnou myslel dobře, jen k tomu vždy
neužíval ty pravé prostředky. Svou lásku dával najevo tím, že
se mi snažil vštípit – a to po svém – věci, které se sám v
životě musel naučit. A jeho život nebyl lehký: před
vyhlazovacím koncentrákem se zachránil útěkem z protektorátu a
domů se vrátil v řadách Svobodovy armády. Sám asi musel v
životě překonávat svou jistou měkkost, a chtěl ji proto
vymýtit i ze mě. Chtěl ze mě vychovat odolného, cílevědomého a
asi i pragmatického člověka, který se umí držet zkrátka a
uživí rodinu. Jenže tohle jsem pochopil až později, a proto
jsem o něm a o sobě napsal knihu, ovšem vymyšlenou, Tata a
jeho syn. Svým psaním bych si od něho chtěl vyžádat – abych
tak řekl – posmrtnou vstřícnost.
Z vaší knihy je zřejmé, že inženýr Otto Goldflam prožil
pozoruhodný život. Sdělil vám o něm opravdu všechno? Neměl váš
„tata“ i nějaké své třinácté komnaty?
Myslím, že neměl. Vyprávěl mi třeba i o nemanželské dceři,
kterou měl před válkou a kterou jsem nikdy nepotkal. Měl ji s
německou švadlenkou, která velké rodině mé babičky s devíti
dětmi spravovala oděvy. Svěřoval se mi o ženách, se kterými
žil po smrti mé maminky – ta zemřela, když jsem maturoval.
Dokonce se k posledku kvůli nim se mnou i radil a já jsem mu
pomáhal stylizovat seznamovací inzeráty. Někdy se mi zdálo,
jako by mě chtěl vlastním příkladem povzbudit, abych byl jiný
než on. V mládí měl ale nejspíš problémy seznamovat se s
ženami, a tak mi říkával: „Nauč se tančit! Když nebudeš umět
tančit, s žádnou se neseznámíš.“ Tančit jsem se bohužel
nenaučil, seznamovat se s ženami jakž takž.
No, vaše povídka o tom, jak jste přišel o panictví, by byla
perlou i v případné antologii O sexu s humorem. Přeskočme ale
tuhle aktivitu k jejím plodům – dětem. Zrodil se spolu s nimi
i titulní hrdina vašich prvních dvou knih pro děti – Tatínek
není k zahození a Tatínek 002?
Dá se říct, že ano. Já mám tři děti. A můj „Tatínek“ má kořeny
už v dětství mé nejstarší, dnes dospělé dcery Sylvie. Když
byla malá, vyprávěl jsem jí o sobě jako o antihrdinovi, který
sice vyhraje, ale na co sáhne, to trochu zbabrá, a ona se tomu
moc smála.
Ale váš Tatínek přece vůbec takový není! Naopak – je to
fiškus, který přes svou nenápadnost zdolá všechny nástrahy,
zloduchy a zvrátí i ty nejbeznadějnější situace!
Možná k jeho proměně došlo jeho zráním... Anebo proto, že když
jsem ty příběhy vyprávěl synkovi Otíkovi – tomu teď táhne na
třináctý rok –, chtěl jsem mu podvědomě vštípit pohled na
tatínka úspěšného a věcného, o jaký usiloval už můj tata. Ale
ne! Můj knižní Tatínek má přece ve výsledku – i přes vámi
zmíněné hrdinství – rysy antihrdiny: draka sice zabije, ale
musí zaplatit pokaženou motorovou pilu, kterou ufikl jeho
hlavy. Anebo při slavné svatbě utratí všechny své peníze za
pohoštění. Pokaždé je v těch povídkách něco, co ho ukazuje
trochu jako popletu, kterého musí maminka opravovat,
povzbuzovat... a všechno uvádět na pravou míru.
Stává se, že by tohoto hrdinu-popletu srovnávaly vaše děti s
vámi a jeho příběhy se skutečností?
Ano. Dokonce, když jsem Tatínka začal před rokem číst své
nejmladší dcerušce Mimi Ireně – tehdy jí byly čtyři –,
prožívala ty pohádky nesmírně intenzivně. A když se Tatínek s
Maminkou ocitli v nějakém nebezpečí, hned jí vyhrkly slzy. Boj
s drakem byl pro ni skutečný thriller. Jednou jsme takhle šli
na procházku a ona mi začala povídat, jaká dobrodružství jsme
s maminkou zažili. Tak jsem se jí snažil vysvětlit, že jsem si
to všechno vymyslel a že ten Tatínek nejsem já, ale že jsou to
jakoby všichni tatínci, co existují. Ona ale protestovala, že
to není pravda a že u lecčehos, co jsem jí četl, přece opravdu
byla.
Bronislav Pražan, publicista
Foto Tomáš Tesař
Celý
rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, které
vychází 12. února. |
