|
|
 Ženská
letora je nestálá
V druhé půli šedesátých let tuzemské filmaře několikrát
inspiroval sám velmistr slova Vladislav Vančura. Režisér
František Vláčil uchvátil velkolepým historickým eposem
Marketa Lazarová, Jiří Menzel zdůraznil poetickou hravost
Rozmarného léta, kde nakonec nevadily ani archaizované věty s
přechodníky. Jako poslední se rozhodl přepis tří povídek ze
sbírky Luk královny Dorotky přichystat Jan Schmidt (film v
neděli 24.2. v 15.15 uvede ČT1).
Volně propojené příběhy se zabývají různorodými podobami
milostných trojúhelníků, v nichž určující postavení zaujímá
koketní a hrátkám přístupná žena. Režisér svěřil všechny tři
hrdinky Janě Brejchové, která se postupně zhostila rolí
toulavé prostitutky, mladé ženy usedlého vědátora i vnadné
hospodské. Podobně i další herci propůjčili svou tvář několika
postavám (například Vladimír Menšík, Petr Štěpánek), avšak již
naráželi na určitou jednorozměrnost každé z figur. S tím se
ostatně potýká i Brejchová, která u svých hrdinek, jakkoli v
povahopisu přesně načrtnutých, zdůrazňuje vnější rysy, ať již
provokující smích nebo potměšilé očekávání, jak se zachovají
mužští partneři.
Není rozhodující věk stávajícího druha (či manžela v
prostřední povídce), nýbrž jeho neschopnost ukojit její
potřeby a očekávání. Proto arogantní mladík z úvodní povídky
prohrává s postarším sokem, vysmívaným a opovrhovaným, který
však rozumí zvířatům i lidem. Proto klasiky citujícího a o
lásce jen planě mentorujícího vzdělance z prostřední povídky
snadno přelstí žádostivý hoch. Proto v závěrečném příběhu
selže chamtivý řezník, jenž si chrapounsky přivlastňuje
hospodskou, v konfrontaci s cikánem, jenž se ukáže být
důvtipnější a obratnější.
Vesměs se jedná o kratochvílné historie postavené na
žertovných zvratech – ostatně průběžný komentář, který
zachovává Vančurův šroubovaný text, osvětluje dění i
rozpoložení postav, zvažuje mravní hodnoty. Režisér však
prokazuje pramálo smyslu pro humornou nadsázku. Schmidt totiž
potlačuje erotický rozměr zvolených zápletek, vlastně odvádí
pozornost jinam vnášením rozptylujících prvků, ať již jsou to
stylizační prostředky výtvarné v prvním příběhu, ironizující
odstup v prostředním nebo groteskně morbidní baladičnost v
závěrečném.
První povídka je pozoruhodná i díky hudební složce, v níž
Zdeněk Liška čerpá z poetiky strojové flašinetové muziky.
Výchozí melodie je totiž skutečně spojena s flašinetem, avšak
postupně prochází řadou orchestrálních úprav, aniž by ztratila
původní rozměr. Nezbývá než smeknout klobouk...
Jan Jaroš, filmový publicista
|
