|
|
Simon s Garfunkelem i bez Garfunkela
 Je
to už pětapadesát let, co Paul Simon a Art Garfunkel natočili
v mrňavé nahrávací „samoobsluze“ na Manhattanu svůj první
singl Hey, Schoolgirl. V tom roce 1957 si ještě říkali Tom &
Jerry a manažeři o nich mluvili jako o „nových Everly
Brothers“. Kdo mohl tušit, že o třináct let později se jejich
alba Bridge Over Troubled Water prodá jen v prvním týdnu po
vydání přes devět milionů kusů...
Po metr padesát vysokém Simonovi sice dívky zdaleka nebláznily
tolik jako po majiteli „zlatoslavičího hrdla“ Garfunkelovi,
ovšem klíčovým mužem nejslavnější folkrockové dvojice všech
dob byl odjakživa právě maličký syn maďarských imigrantů
židovského původu. Příběh zpěváka, skladatele a textaře, jehož
písně dokázaly zahýbat světem, zrekonstruoval v knize Paul
Simon uznávaný autor biografií filmařů a hudebníků Marc Eliot.
A nakladatelství Galén nyní titul vydává v českém překladu
Michala Bystrova.
o jisté míry jde o svědectví o rozchodech. Kamarádi z
newyorského Queensu si dali prvně vale v šestnácti – už tehdy
měli na kontě sto tisíc prodaných desek. Zatímco Simon se pak
coby Jerry Landis pokoušel prosadit samostatně, Art na muziku
rezignoval a věnoval se studiu architektury. Opět se setkali
ve dvaadvaceti, nad přípravou prvního společného elpíčka. To
sice propadlo, ale jednu z písní posléze firma vydala bez
vědomí dvojice ve zcela jiném aranžmá. Spásná drzost... Šlo
totiž o přelomovou skladbu The Sound of Silence, po níž už
následovala hvězdná druhá polovina šedesátých let, kdy se
Simon s Garfunkelem stali ikonami své generace.
Není divu, že zručný životopisec Marc Eliot se v tomto bodu
Simonovy kariéry zastavil nejdéle. Podotýká, že se slávou
naložil každý z dua podle vlastního ustrojení. Simon si sice
pořídil drahé bydlení ve snobské čtvrti Upper East Side, ale
na utrácení si nepotrpěl: „Nerad ztrácím čas jídlem,
oblékáním, hromaděním věcí – ani nemám auto...“ Garfunkel byl
opačného názoru. Jak píše Eliot: „Pro Paula byla hudba vším,
kdežto pro Artieho znamenala jen cestu k něčemu většímu a
lepšímu, co se neobešlo bez bohatství a komfortu.“ V roce 1970
se Simon vydal na sólovou dráhu. A zřejmě dobře udělal.
Třebaže občasné reuniony legendární značky dokáží přitáhnout i
půl milionu lidí (ještě o sto tisíc víc jich údajně bylo na
koncertě S&G v roce 2003 před římským Koloseem), je už pár
desítek let Paul Simon vnímán především jako hudební solitér,
který se nebojí riskovat. Z knihy Marca Eliota je patrné, že
se to vždy neobešlo beze ztrát, a to nejen uměleckých –
Simonův broadwayský muzikál The Capeman byl v roce 1998
předčasně stažen z repertoáru a z jedenácti milionů doslova
oknem vyhozených dolarů jich pár pocházelo přímo ze Simonovy
kapsy...
Milan Šefl
Foto Mark Seliger |
