S Djangem přichází zákon

Postava neohroženého mstitele Djanga se před bezmála půlstoletím zrodila v italských spaghetti westernech, několik filmů s ním jsme v posledních letech spatřili i na obrazovce a nerozhodovalo, zda jej ztvárňoval Franco Nero, nebo Terence Hill. Už tyto příběhy se vyznačovaly okázalou brutalitou kombinovanou s často groteskními zvraty i cynickými průpovídkami. Všechny tyto atributy převzal obdivovatel „pokleslých“ žánrů Quentin Tarantino, když točil výpravnou podívanou Nespoutaný Django.

Bývalý otrok Django (Jamie Foxx) i jeho zachránce a parťák dr. Schultz (Christoph Waltz) se živí jako profesionální lovci lidí

Tvůrce, na něhož vděčně vzpomínáme už dvě desetiletí díky vražednické tragikomedii Pulp Fiction, znovu a znovu s trochou stylizace a nadsázky přesvědčuje, že i vraždění může být žertovná záležitost, ba rozverná psina. Pokaždé si vybírá jiné žánrové zakotvení (kung-fu a Kill Bill, horor a Auto zabiják, odbojové válečné drama a Hanebný pancharti), nyní si vybral western. Z italského pravzoru převzal několik melodií Ennia Morriconeho, jednu z drobných rolí svěřil Franku Nerovi a hlavně si dával záležet na vybroušených rozmluvách, které hýří humornými glosami ve chvílích zdánlivě zcela nepatřičných.
Vlastně lze tvrdit, že vznikla vražednická komedie, kde se lidé posílají na onen svět dříve, než stačíte mrknout, a která rozhodně nic neparoduje ani nezesměšňuje, naopak vzdává hold dávným předobrazům. Dovedně využívá ne právě vzhledných scenerií, zablácená městečka, mrazivou zimu v horách i vedro panující na bavlníkových plantážích. A umí důsledně zužitkovat kdejaký detail – když bělostnou kytičkou v klopě hejskova saka prolétne smrtící kulka.
Nespoutaný Django vypráví příběh osvobozeného černošského otroka (Jamie Foxx), jenž se stejně jako jeho zachránce a později parťák dr. Schultz (Christoph Waltz) stává profesionálním lovcem lidí – tedy těch, za jejichž dopadení byla vypsána odměna. Rozmluvy mezi nimi i samotné „konání skutků“ Tarantino vybrousil téměř k dokonalosti, vypodložil pohotovými bonmoty, náhlými paradoxy, nalezneme i okamžiky vskutku surreálné, třeba vylíčení legendy o Nibelunzích. Oceníme i více či méně zbizarnělou modelaci dalších postav, ať již je to marnivý, avšak bezmezně krutý otrokář Candie (Leonardo DiCaprio), nebo jeho odrodilý černošský poskok Stephen (Samuel L. Jackson).

Quentin Tarantino se proslavil už dvě desetiletí starou tragikomedií Pulp FictionAčkoli se film docela věrohodně film dotýká temného stínu americké minulosti, kterým bylo otroctví, spřádá vlastně svého druhu nový mýtus o Divokém západě, modeluje nové výrazové konvence. Stačí si povšimnout i jisté hravosti, kdy Schultz s rukama vztyčenýma nad hlavu přesvědčuje okolí, že jedná v zájmu zákona, nebo když Django přijímá a také naplňuje rozličné společenské role (jednou osobního sluhy, jindy krutého odborníka přes černošské zápasy), když společně se Schultzem projíždějí přepychovými sídly otrokářského Jihu. Nejprve tam hledají skrývající se zločince, ale poté i Djangovu nade vše milovanou ženu, po nezdařeném útěku prodanou bůhvíkam....
Nespoutaný Django si od počátku udržuje komediální odstup od zkrvavělého dění, které se rozběsní téměř všude, kam oba protagonisté zavítají, dokonce se tu vyskytnou vysloveně tragické okamžiky, ať již se týkají události, kterým nebyli schopni zabránit, nebo se sami ocitají v ohrožení. Právě vervní porušování donedávna závazných klišé celé vyprávění osvěžuje, jen závěrečná, vskutku apokalyptická, smrtelně zvážnělá sekvence Djangovy pomsty na všech, kteří mu ublížili, se naopak podřizuje klasickému happy-endovému rozuzlení. Ničivost jeho odvety je ovšem natolik suše „hláškovaná“ a současně velkolepá, až také vyvolává smíchové odezvy...

Jan Jaroš, filmový publicista

Foto Falcon



  Ženská letora je nestálá
 
  Simon s Garfunkelem,
  i bez Garfunkela
 
  Stanice s přidanou hodnotou