|
S Djangem přichází zákon
Postava neohroženého mstitele Djanga se před bezmála
půlstoletím zrodila v italských spaghetti westernech, několik
filmů s ním jsme v posledních letech spatřili i na obrazovce a
nerozhodovalo, zda jej ztvárňoval Franco Nero, nebo Terence
Hill. Už tyto příběhy se vyznačovaly okázalou brutalitou
kombinovanou s často groteskními zvraty i cynickými
průpovídkami. Všechny tyto atributy převzal obdivovatel
„pokleslých“ žánrů Quentin Tarantino, když točil výpravnou
podívanou Nespoutaný Django.
Tvůrce, na něhož vděčně vzpomínáme už dvě desetiletí díky
vražednické tragikomedii Pulp Fiction, znovu a znovu s trochou
stylizace a nadsázky přesvědčuje, že i vraždění může být
žertovná záležitost, ba rozverná psina. Pokaždé si vybírá jiné
žánrové zakotvení (kung-fu a Kill Bill, horor a Auto zabiják,
odbojové válečné drama a Hanebný pancharti), nyní si vybral
western. Z italského pravzoru převzal několik melodií Ennia
Morriconeho, jednu z drobných rolí svěřil Franku Nerovi a
hlavně si dával záležet na vybroušených rozmluvách, které hýří
humornými glosami ve chvílích zdánlivě zcela nepatřičných.
Vlastně lze tvrdit, že vznikla vražednická komedie, kde se
lidé posílají na onen svět dříve, než stačíte mrknout, a která
rozhodně nic neparoduje ani nezesměšňuje, naopak vzdává hold
dávným předobrazům. Dovedně využívá ne právě vzhledných
scenerií, zablácená městečka, mrazivou zimu v horách i vedro
panující na bavlníkových plantážích. A umí důsledně zužitkovat
kdejaký detail – když bělostnou kytičkou v klopě hejskova saka
prolétne smrtící kulka.
Nespoutaný Django vypráví příběh osvobozeného černošského
otroka (Jamie Foxx), jenž se stejně jako jeho zachránce a
později parťák dr. Schultz (Christoph Waltz) stává
profesionálním lovcem lidí – tedy těch, za jejichž dopadení
byla vypsána odměna. Rozmluvy mezi nimi i samotné „konání
skutků“ Tarantino vybrousil téměř k dokonalosti, vypodložil
pohotovými bonmoty, náhlými paradoxy, nalezneme i okamžiky
vskutku surreálné, třeba vylíčení legendy o Nibelunzích.
Oceníme i více či méně zbizarnělou modelaci dalších postav, ať
již je to marnivý, avšak bezmezně krutý otrokář Candie
(Leonardo DiCaprio), nebo jeho odrodilý černošský poskok
Stephen (Samuel L. Jackson).
Ačkoli
se film docela věrohodně film dotýká temného stínu americké
minulosti, kterým bylo otroctví, spřádá vlastně svého druhu
nový mýtus o Divokém západě, modeluje nové výrazové konvence.
Stačí si povšimnout i jisté hravosti, kdy Schultz s rukama
vztyčenýma nad hlavu přesvědčuje okolí, že jedná v zájmu
zákona, nebo když Django přijímá a také naplňuje rozličné
společenské role (jednou osobního sluhy, jindy krutého
odborníka přes černošské zápasy), když společně se Schultzem
projíždějí přepychovými sídly otrokářského Jihu. Nejprve tam
hledají skrývající se zločince, ale poté i Djangovu nade vše
milovanou ženu, po nezdařeném útěku prodanou bůhvíkam....
Nespoutaný Django si od počátku udržuje komediální odstup od
zkrvavělého dění, které se rozběsní téměř všude, kam oba
protagonisté zavítají, dokonce se tu vyskytnou vysloveně
tragické okamžiky, ať již se týkají události, kterým nebyli
schopni zabránit, nebo se sami ocitají v ohrožení. Právě
vervní porušování donedávna závazných klišé celé vyprávění
osvěžuje, jen závěrečná, vskutku apokalyptická, smrtelně
zvážnělá sekvence Djangovy pomsty na všech, kteří mu ublížili,
se naopak podřizuje klasickému happy-endovému rozuzlení.
Ničivost jeho odvety je ovšem natolik suše „hláškovaná“ a
současně velkolepá, až také vyvolává smíchové odezvy...
Jan Jaroš, filmový publicista
Foto Falcon |