Číslo 5 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operním zpěvákem.
Ivanem Kusnjerem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 


 

 

Ivan Kusnjer, operní zpěvák

Jak dopadla premiéra?

Musím říct, že měla mnohem větší ohlas, než všichni čekali, a že to byl jednoznačný úspěch pana Franze i celého inscenačního týmu. Myslím, že se dočkáme mnoha repríz, protože úspěch premiéry byl vskutku nečekaný a lidem se to velmi líbilo.

Soudobé hudbě se nevyhýbáte, vzpomeňme operu Osm písní pro šíleného krále, za kterou jste obdržel jednu ze tří Cen Thálie, jimiž jste byl v průběhu let 1994 až 2001 oceněn. S jakým očekáváním jste přijal roli ve Franzově Válce s mloky?

Když Vladimír Franz tuhle operu zhruba před osmi roky dopsal, oslovil mě, zda bych v ní nezpíval hlavní roli. Souhlasil jsem, i když se to realizovalo až nyní. Musím podotknout, že učit se takovou roli je velice náročné. Je to v podstatě třetí nejtěžší role, s jakou jsem se kdy setkal. Předcházela jí role v Daviesovi a představení Poslední páska, které obsahovalo jak Mihalovićovu operní, tak činoherní verzi Beckettovy hry, v níž účinkoval Josef Vinklář. Zaplnit sám ten velký prostor Národního divadla bylo skutečně těžké. Mám ale tahle díla rád a rád v nich zpívám.

Klade Vladimír Franz na zpěváka velké nároky?

Ano. Sbor to má sice také obtížné, ale přece jen je jeho part rytmický a melodický. Kdežto sólisté se tolik melodie a zpěvnosti nedočkali. Je to zkrátka těžké jako každá moderní opera.

Když zpěvákovi nepomáhá melodie, jak si zapamatuje svůj part?

Máte-li absolutní sluch, párkrát si přečtete stránku partitury, zopakujete si ji, a umíte to. V opačném případě si musíte mnoho tónů odvozovat, něco vybírat z orchestru, něco od kolegů, je třeba hodně počítat, protože nástupy na nic nenavazují, a podobně. Zkrátka je v tom díle a jeho inscenování mnoho záludností. Musím velmi pochválit Marka Ivanoviće, který Válku s mloky hudebně nastudoval. Byl neuvěřitelně precizní. Myslím si, že to je skvělý mladý muzikant, který má všechny předpoklady být výborným operním i symfonickým dirigentem. I přístup pana režiséra Davida Drábka byl velmi podnětný.

K práci činoherních režisérů v opeře býváte značně kritický...

To se ale týká inscenací klasické opery, například Verdiho, kde už existují nějaké zkušenosti, jak to dělat. Ovšem v případě Franzovy opery mohl pan režisér Drábek pracovat jen se svými představami. Nikdo před ním tu operu neinscenoval. Je ovšem otázka, jestli mám právo režiséry kritizovat. Nechť si to udělají, jak chtějí. Ale některým by neměly aspoň vadit noty.

Zažil jste tolik zkušených a věhlasných operních režisérů a dirigentů... Nesvrbí vás někdy pusa?

Mně svrbí pusa pořád. Ale je pravda, že už nejsem tak divoký, jak jsem býval. Věk leccos obrousí. Někdy svůj názor řeknu, ale když vidím, že to nemá cenu, z inscenace raději odstoupím. Bývá to v těch případech, kdy vám inscenátoři tvrdí, že „teprve teď uvidíte, jak to má být“. Říkat tohle lidem, kteří pracovali se zkušenými režiséry a dirigenty, kteří opravdu věděli, „jak to má být“, je neprozíravé a bere to chuť do další spolupráce.

Co se za dobu vašeho působení v Národním divadle změnilo? Vznikaly dříve kvalitnější inscenace, protože byl na jejich přípravu delší čas a věnovali se jim lidé, jejichž oborem byla výhradně opera?

Tahle doba s sebou nese – v krátkém čase toho stihnout co nejvíce. Ale je otázka, jak kvalitně. Dřív byla před každým představením běžná ansámblová zkouška, a mohli jste si zkusit se z ní uvolnit! Dnes je divadlo postavené na hostování – ať tuzemských, či zahraničních zpěváků. Scéna z ekonomických důvodů rozpouští svůj stálý soubor a dává přednost hostům. Myslím, že to není dobře, protože dnešní zahraniční hosté častokrát nedosahují ani z poloviny úrovně domácích. A proč naše zpěváky nevyužívat, dokud je ještě máme?

Jaký máte názor na způsob uvádění repríz?

Dřív jsme hráli Prodanou nevěstu třeba čtyřikrát do měsíce. Dnes ji hrajeme s bídou jednou, je vyprodáno, ale víckrát ji nenasadíme. Nová inscenace má šest až osm repríz a pak jde pryč. To je systém divadel, jako je Vídeňská státní opera a další, které však mají jiné podmínky, především finanční.

Co říkáte na hlasy navrhující, aby se zrušily nákladné české operní scény a zájemci o operu jezdili do Vídně, Drážďan, Berlína?

Něco zrušit tahem pera je velmi jednoduché. Ale pak to znovu budovat stojí mnoho a mnoho úsilí. Umění mělo dříve mnohem výsadnější postavení než dnes, kdy se ocitlo takřka na chvostě. Myslím si, že vyřešit by to šlo jednoduše. Ale ti, kteří to dovedou, by si museli vzít tužku a papír a určité věci si spočítat. Nesázet na růst úředníků, ale umělců – podívejte se jen, jak se dodneška zmenšil sbor Národního divadla. Výdaje se omezují, naopak termíny nastudování se zkracují, a potom se kvalita ztrácí.

Někteří hudební publicisté tvrdí, že Národní divadlo by mělo mít trvale na repertoáru základní český repertoár.

Jsem také toho názoru. Vždyť kdysi jsme uváděli celého Smetanu, celého Janáčka... Dnes se řekne, budeme dávat to, na co budou diváci chodit. Jsem toho názoru – a možná to je zpátečnické –, že bychom se měli domluvit třeba s Litomyšlí a dalšími městy, které pořádají hudební festivaly, aby nám pomohly najít ve svém regionu diváky, a pak bychom nemuseli jednu inscenaci hrát pětkrát, ale třeba dvacetkrát.

Jsou mladí pěvci v českých divadlech přetěžování?

Asi bych to tak nenazval, ale je pravda, že mladí zpěváci přijdou do angažmá a za minimální peníz se snaží rychle oddělat. Když jsem začínal v Ostravě, bylo nás tam pět barytonů. A když jsem chtěl zpívat určitou roli, šéf mě usadil slovy, počkej si, na to ještě nemáš. Do některých rolí musíte dozrát. V pětadvaceti na některé role nemáte ani hlasově, ani herecky. Ale když si je vydupete, během pěti šesti let si odděláte hlas.

Alena Sojková

Foto Martin Pekárek

Plné znění rozhovoru najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas, v prodeji od  22. 1.



  Krize lamp
  Jak to vidí Max Kašparů
 
  Lynch a idea odpuštění

  Dívejte se  
 
  Fassbinder - samouk a vizionář
  Nalaďte si