Číslo 5 / 2013.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s operním zpěvákem.
Ivanem Kusnjerem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 


 

 

Zelený krb Jeana Sibelia

Ta skladba zní podezřele rusky, napadá mě při přípravě jednoho z posledních pořadů Severského roku na Vltavě. Proč ne. Jak to ale jde dohromady s tím, že pochod napsal Jean Sibelius pro oddíl finských myslivců, pro vojáky cvičené v Německu, kteří v osvobozující se zemi bojovali za konzervativní bílé, za demokracii, proti rudým, inspirovaným ruskou bolševickou revolucí? Paradoxů kolem Sibelia je ovšem ještě víc.
„Zde v krbu, jemuž se říká F dur, skončila jeho Osmá symfonie,“ vypráví průvodkyně v domě Ainola, který byl po půlstoletí skladatelovým domovem a v jehož pietně zachovaném interiéru na vás dýchá něco autentického, osobního, intimního. Sibelius zde zemřel jako dvaadevadesátiletý roku 1957. Po roce 1929 přitom už nic většího nepublikoval. Po sedmi symfoniích zkoušel komponovat další. Byl pod tlakem, publikum i kritici očekávali něco nového. Pracoval na symfonii přes deset let, ale nikdy ji nedokončil. Rodina vzpomínala, že teprve po incidentu s ohněm byl šťastný. Krb mezi jídelnou a knihovnou jako by zaujímal po tomto sdělení v obytném prostoru ještě významnější místo… Ale proč F dur? Protože se jeho nepřehlédnutelná, výrazná zelená barva spojovala umělci právě s touto tóninou.

Sibeliova Ainola měla výhodu svou odlehlostí a zároveň přítomností přátel

Z Helsinek na venkov

Kde tedy žil Jean Sibelius? Z Helsinek jedu vlakem, ale ne daleko – ani ne čtyřicet kilometrů na sever do městečka Järvenpää. Dvoukilometrová procházka po cyklostezce nezastavěnou krajinou mě pak přivádí k bílému dřevěnému domu. Stojí zadním traktem na stráňce ve vzrostlém lese, zepředu se tyčí nad zahradou. Jméno usedlosti je jménem Sibeliovy manželky Aino. Místo nepříliš vzdálené od silnice, přesto klidné. Spolu s rodinou se z Helsinek sem, na venkov, v rozepsané podobě stěhoval Houslový koncert. Finlandia, nejznámější z autorových děl, vznikla však už předtím.
Změna prostředí byla v roce 1904 nezbytná. Sibelius už příliš času trávil v restauracích. Začalo to jako posezení intelektuálů, ale množily se lahve šampaňského, jimiž změkčoval tíhu dluhů a trému z dirigentských vystoupení. I z nového venkovského sídla ovšem musel zajíždět do Helsinek, ostatně dům znamenal další zadlužení – a tak se z prokletí naplno vymanit nedokázal. Žádný jeho životopis dnes nezamlčuje to, co mi naplno říká i kustodka: že rád utrácel za drahé obleky a kuřivo, že rád žil nad poměry – a že měl velké problémy s alkoholem. „Ani jeden z lékařů, kteří mě varovali, abych nekouřil a nepil, už nežije. A já ještě ano…“. To je bonmot, který Sibelius pronesl při oslavě devadesátin. Pravda nicméně je, že mu kolem čtyřicítky lékaři zjistili nádor v krku, a když se zotavoval po operaci, varovali ho, aby s kouřením znovu nezačínal. Vydržel to jen osm let…
V knihovně mi průvodkyně ukazuje vlevo od dveří křesílko, v němž sedával. Používal různé popelníky – podle toho, v jaké byl náladě. Bohužel se nedochovaly informace o tom, který je který, říká, když ukazuje jejich sbírku, ale paní Aino to prý věděla moc dobře. Zvykla si podívat se vždy ráno, jaký popelník je zrovna v užívání, a zjistila tak, jaký bude mít rodina den…
Procházíme pomalu místnostmi. Salon, do kterého se vchází z haly, sousedí s jídelnou. Vlevo začíná chodba vedoucí k pracovně a dozadu do kuchyně a k zadnímu vchodu. Otevřené dveře vpravo vedle krbu vedou do knihovny, oblíbeného místa manželů. Hudbu Sibelius vždy považoval za něco, čemu má být skutečně nasloucháno. Když chtěli sledovat rozhlasové vysílání, posedali si kolem přijímače v knihovně. „Jako kulisa v domě hudba nikdy nezněla – a to je také důvod, proč zde ani my nenecháváme znít Sibeliovu hudbu. Dodržujeme zvyk rodiny,“ říká kustodka – a teprve v té chvíli mi plně dochází, jaké je v domě ticho. Hudbu jsem slyšel pouze v nízké moderní budově stojící u vchodu na rozlehlý pozemek, tam, co se prodávají vstupenky a kde je kavárna.

Ticho! Komponuji…

Jeho blízcí byli trvale pod tlakem. Například vodovod nechala zavést paní Aino až po manželově smrti – obával se totiž, že by ho rušil zvuk čerpadla. Vyžadoval ticho. Když mu bylo padesát, dostal od bohatých příznivců drahý dar – křídlo Steinway, přivezené z New Yorku. Na klavír se ale nehrálo až tak často, jak by se v domácnosti s pěti dcerami dalo čekat. Dívky směly k nástroji jen tehdy, když byl otec na procházce v zahradě nebo někde pryč.
Svědectví však potvrzují, že v Ainole úplné ticho stejně nikdy nebylo. Za Sibeliem totiž neustále směřovali nějací hosté. Pokud si mohl zajímavě pohovořit, býval spokojený. Vnutili se však i bezvýznamní boháči. Po takovém setkání unavený starý muž rezignovaně usedal do křesla, aby si s úlevou zapálil své havanské cigáro… Balíky cigaret posílal domů, kdykoli byl na cestách, prozrazuje průvodkyně. Dostával je i od ctitelů a obdivovatelů. Zásoby kuřiva z nejrůznějších míst planety jsou prý v domě dodnes.
Na Sibelia narazíte pochopitelně i při procházce po Helsinkách. Jeho jméno nese vysoká hudební škola, sídlící nedaleko nádraží na spodním konci pěkné moderní budovy, v níž je také koncertní síň. Ale hlavně je tu jeho moderní pomník v parku u mořského zálivu. Nejsem určitě sám, komu vrtá hlavou, proč má podobu varhanních píšťal, když pro varhany snad ani nic nenapsal. Ale je to velmi originální výtvarný objekt. Překvapeně jen zjišťuji, že není tak velký, jak se zdálo z obrázků.
Ainola měla výhodu svou odlehlostí a zároveň přítomností přátel. Místo poblíž jezera Tuusula nevybral skladatel náhodou – byla tu v okolí celá umělecká kolonie. Dům navrhl známý finský architekt Lars Sonck. Od Sibelia vyslechl jen dva požadavky. Za prvé, aby rodina určitě viděla na vodu. A druhým přáním byl zvláštní krb v jídelně. Sibelius se často zmítal mezi opojením z grandióznosti doteků se všehomírem a mezi nenávistí vůči sobě samotnému. A tak byl sice v Ainole v kontaktu s přírodou šťasten, ale zároveň se tu někdy cítil v odloučení uvězněn…

V krbu, jemuž se říká F dur, skončila Sibeliova Osmá symfonie...

Dům byl dokončen v roce 1911 – až tehdy bylo dostavěno a zařízeno horní podlaží. Za dalších pět desetiletí se pochopitelně mnohé proměnilo. Od roku 1969, kdy zemřela Aino Sibeliová, však už nikdo žádné změny a úpravy nedělal. I obrazy jsou na původních místech. Pracovnu míval Sibelius řadu let v prvním patře, až v pozdním věku v přízemí. Vše je i nahoře necháno v původním stavu. Dívám se toužebně ke schodišti. Lituji, ale místnosti v patře musí zůstat nepřístupny, zachycuje průvodkyně můj pohled. Kvůli předpisům. Shora neexistuje nouzový požární východ…
Když komponoval Pátou symfonii, poznamenal si skladatel do deníku, že jeřábi táhnoucí na jih a letící nízko nad domem zpívají jako o život a že jejich volání prostupuje celou jeho bytostí. Tvůrce s nálepkou severského „lesního zjevení“ přinesl do vývoje moderní hudby mnohem víc, než se tuší. Přesto, že se nepřiklonil ani k výbojům německé hudby, ale naplno ani k francouzskému impresionismu. Přesto, že byl tak trochu romantikem.

Festival na jezeře

Operu Sibelius nenapsal, a tak jeho hudba paradoxně nezaznívá na největším finském festivalu. Savonlinna, ležící od metropole daleko na severovýchodě, je synonymem pro operní přehlídku mimořádné obliby i mezinárodní proslulosti. Finové si divadelní handicap svého klasika vynahrazují na jménech pěvců, kteří dosáhli světové proslulosti a kteří zde – jen pár desítek kilometrů od ruských hranic, na místě, kde mají větší rozlohu hladiny jezer než souš – každé léto spolu s umělci z řady dalších zemí hostují. Umělecky ambiciózní festival využívá jedinečné atmosféry místa, zastřešeného nádvoří hradu z roku 1475 obklopeného jezerními vodami, i roční doby s bílými nocemi. Výsledkem této kombinace je něco jedinečného, co se podobá marketingovým sloganům, ale co je na rozdíl od nich pravda. Opery se tu hrají pro letní publikum, ale nejsou podbízivými turistickými programy. Právě proto až tři čtvrtiny financí pocházejí z prodeje vstupenek…

Sibeliův pomník v Helsinkách

V odlehlém městě, po zbytek roku značně provinčním, se operní představení konají od roku 1912, v současném měřítku ovšem až od devadesátých let. Publikum miluje zejména Bludného Holanďana, Aidu a Kouzelnou flétnu. Avšak hrála se tu už celá stovka titulů, včetně Prodané nevěsty a Rusalky a včetně premiér nových děl, a uskutečnila se řada galakoncertů. Dlouho přes půlnoc se pak chodí po břehu jezera nebo sedí pod širým nebem u stolů v restauracích. Ptám se uměleckého ředitele Jariho Hemäläinena, zda počítají také s publikem z Ruska. Ano, na jaře dělali reklamu i v Petrohradu. A dodává: „Naši předci se povzbuzovali, že nejsme Švédi a že nechceme být Rusy, ať jsme tedy Finy. Ruské vlivy u nás ovšem určitě existují. Říká se, že jsme stejně melancholičtí.“

Hrob u domu

Je všední letní den a rovněž v Ainole se střídá mnoho turistů. Finové svého klasika ctí a zde se mohou setkat s jeho lidskou podobou. Sibelius sehrál nezastupitelnou roli v kulturní a politické emancipaci národa. Když zemřel, četl v rozhlase nekrolog sám prezident! Zejména skladby inspirované eposem Kalevala splnily historickou úlohu výborně. Nehledě na to, že je to dodnes zajímavá hudba.
Na konci šedesátých let zdědily dům dcery. Prodaly ho vládě a od roku 1974 je tu muzeum, o které se stará nadace. Rukopisy a dokumenty spravuji univerzita v Helsinkách, Národní archiv a další muzea. Tady v Ainole takové věci nejsou – a nezůstaly tu ani jeho proslulé housle. Dostala je kdysi jedna z vnuček, takže jsou nadále v držení rodiny.

Aino a Jean Sibeliovi jsou společně pohřbeni na dohled od domu, na svém nejoblíbenějším místě

Starobyle a bytelně působící budova je obklopena vzrostlými vysokými borovicemi a břízami. Výhled z oken byl za skladatelova života stíněn stromy méně než teď, jezero by nyní prý ani z horního patra asi už nebylo vidět. Ale zahrada má své kouzlo, a jak zjišťuji, dole je ještě stále zachováno místo, kde paní Aino pěstovala zeleninu a ovoce. Rostou tu rybíz, ovocné stromy a květiny a mezi nimi dosud růže, které kdysi zasadila. Manžela přežila o víc než deset let. Jsou společně pohřbeni na dohled od domu, na svém nejoblíbenějším místě pod jabloněmi, které jim připomínaly italské město Rapallo. Odpočívají pod velkou plochou deskou s odstínem blížícím se tónině F dur, barvě krbu.

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava

Snímky Petr Veber



  Krize lamp
  Jak to vidí Max Kašparů
 
  Lynch a idea odpuštění

  Dívejte se  
 
  Fassbinder - samouk a vizionář
  Nalaďte si