|
|
Křehkost i síla v instalaci Dopitové
V prostoru smíchovské Polansky Gallery mají diváci do 26.
ledna možnost vidět výstavu renomované české umělkyně Mileny
Dopitové. Projekt nesoucí název Já, Pojď, Mám, Já, Jdu!
představuje multimediální instalaci, v níž Dopitová
zaznamenala skupinu mládenců při jakési taneční pohybové
zkoušce, přičemž prostor ani čas, v kterém se odehrává, není
určen. Reprezentují zde představení, jakousi hru.
Konceptuální umělkyně Milena Dopitová (1963) působí nejen na
naší scéně od devadesátých let a ve své tvorbě se souvisle
věnuje sociálním tématům. Činí tak prostřednictvím různých
médií, proto o ní diváci slyšeli v souvislosti s body artem,
fotografií, sochou, videem. Zřejmě především jde o tvůrkyni
politického a hlavně ženského umění. Vývoj její tvorby můžeme
sledovat od jejích prvních výstav se skupinou Pondělí (spolu
s Pavlem Humhalem, Petrem Lysáčkem, Michalem Nesázalem, Petrem
Písaříkem), jež se lapidárním jazykem vyjadřuje k věcem, které
se týkají nás všech.
V aktuální performanci se pohybuje několik jedinců, které
rozdělují odlišná gesta, pohyby a výroky. Sjednocuje je však
společný zájem – shodné oblečení zde můžeme chápat jako
sjednocující uniformu. Instalace využívá technologie, která
diváku umožňuje specifické vnímání díky průhledné fólii.
Návštěvník se tak může rozhodnout, jestli bude sledovat
událost „na plátně“, nebo v odrazu na stěně. Jako by se tu
stírala hranice mezi realitou a jejím odrazem, mezi
skutečností a snem.
Projekt nazvaný podle signálů, které si chlapci dávají,
představuje jakýsi rituál. Přítomná projekce nám ukazuje ryzí
formu tohoto cvičení, bez kontextu a nějakého dalšího
vysvětlování. Divák tedy může vnímat intenzivně tuto „běžnou“
situaci, kterou by v každodennosti zřejmě ani nepovažoval za
důležitou nebo zajímavou. Zde mu je rozkryto, co všechno tato
„každodennost“ skrývá, že je vlastně zajímavá a intenzivní.
Obecně předpokládáme, že je důležité věci vnímat v kontextu.
Zde si však uvědomíme paradox – teprve když situace vytrhneme
z neutrálního kontextu, můžeme vidět jejich nevšednost. A
právě v tomto upozorňování na situace (ať už sociální,
genderové a jiné) je autorka stále zajímavá a aktuální.
Není proto s podivem, že její význam byl připomenut i loňským
udělením Ceny Michala Ranného. Tu dostává umělec, který svým
osobním vlivem, postojem či přínosem ovlivnil nastupující
generaci.
Kristýna Kopřivová, publicistka
Foto Polansky Gallery |
