|
|
 Dvakrát
znárodněný kapitalista
Zemřel Milan Platovský, obdivuhodný muž, velký humanista,
skvělý obchodník a dvakrát znárodněný kapitalista.
Když v roce 1997 vydal v Santiagu de Chile své paměti (česky
vyšly o dva roky později pod názvem Přežít a žít), staly se v
jeho druhé vlasti bestsellerem. Radoval se a kroutil nad tím
hlavou. Když si je ovšem přečtete, pochopíte, proč měly takový
čtenářský úspěch. Příběh jeho života je strhující.
Narodil se roku 1922 v rodině bohatého židovského obchodníka
se sociálně demokratickým smýšlením. Když začala druhá světová
válka, bylo mu sedmnáct a místo maturity ho čekal koncentrák.
Jako člen pracovní čety se na zámku v Panenských Břežanech,
kde žila vdova po Reinhardu Heydrichovi, naučil od esesáka se
špatným svědomím zednické řemeslo, což mu vzápětí zachránilo
život, když se ocitl na rozřaďovací rampě v Osvětimi a později
v dalších koncentračních táborech. Přežil pochod smrti, vážil
necelých čtyřicet kilo, ale pomohl mu komunistický odboj v
čele s budoucím prezidentem Antonínem Zápotockým. Při
následujícím pochodu smrti pak Milan a jeho spoluvězni pomohli
na oplátku přežít Zápotockému. Domů se vrátil jako přesvědčený
komunista, ze čtyřicetičlenné rodiny přežila kromě něho jedna
sestřenice. Než mu úřady stačily vrátit ukradený majetek,
přišel únor 1948 a znárodnění. Někteří jeho
sociálnědemokratičtí kamarádi z koncentráku začali mizet a
Milan se vydal na návštěvu k novému předsedovi vlády –
Zápotockému, aby se zeptal, co se děje.
„Nesmíš se mě na nikoho ptát,“ řekl mu Zápotocký. „Myšlenka
komunismu je důležitější než náš život.“ A tak se Milan
Platovský rozhodl, že emigruje. Podařilo se. V Paříži začal
opět od nuly a brzy se seznámil se svou nastávající ženou
Janou. Rozhodli se, že opustí Evropu, a po náhodném setkání s
chilským velvyslancem ve Francii přijali pozvání do této
jihoamerické země. Dokumenty, které jim ochotně vystavil, však
měly závažné nedostatky, a tak jim celníci na hranicích
zabavili celé vybavení budoucí továrny. Milan Platovský musel
znovu začít od začátku. Když se za pomoci svého neobvyklého
obchodního talentu vypracoval a stal úspěšným podnikatelem,
přišel rok 1970 a vláda Salvadora Allendeho, tedy chilská
cesta k socialismu. „Ta nařízení vlády byla tak nesmyslná, že
jsme nakonec museli krást televize z naší továrny, kde jsme je
vyráběli, a prodávat je na černém trhu, abychom mohli zaplatit
alespoň mzdy dělníkům,“ vyprávěl mi Milan při jednom z našich
setkání. Než se v jeho továrně usídlily revoluční gardy a
znárodnily jeho majetek podruhé, odjel do ciziny…
Na základě dobrých obchodních vztahů dostal nabídku, aby se
stal generálním ředitelem firmy Motorola pro celou Latinskou
Ameriku. Prestižní místo ovšem opustil v prvních dnech po
Pinochetově převratu a vrátil se domů. Revoluční gardy byly
pryč, jeho dělníci na něj čekali a slavnostně mu předali klíče
od zdevastované továrny, na níž byl dluh šest milionů dolarů.
I z této zoufalé situace našel Milan Platovský cestu a znovu
se postavil na nohy.
V roce 1997 obdržel – vesměs hlasy svých chilských obchodních
konkurentů – prestižní cenu Podnikatel roku, jakéhosi
obchodnického Oscara. O dva roky později ho ocenila i jeho
stará vlast – stal se laureátem ceny Gratias agit Jana
Masaryka za přínos rodné vlasti v zahraničí.
V jednom ze svých projevů řekl: „Velkým ponaučením pro mě
bylo, že co rychle získáš, můžeš ještě rychleji ztratit. Proto
doporučuji skromnost. Bohatství není jedinou formou úspěchu,
protože trvalejší úspěchy se dosahují poctivostí a obranou
morálních hodnot.“
Měl jsem ho velmi rád.
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
