|
|
 Jaromír
Hanzlík, herec
Pamatujete si na svůj první vjem spojený s divadlem?
Za všechno vlastně může můj tatínek. Byl to herec, úžasný
člověk, velice jsem ho miloval. Když mě poprvé vzal s sebou do
divadla, byl jsem malý kluk, tak dvou tří letý. To prostředí
mě naprosto uchvátilo. A první dětské očarování mi už zůstalo.
To byla kladenská opereta, viďte?
Ano, táta byl drobný dělník na poli umění, celý život se
zabýval operetou, pak dokonce šéfoval souboru. Ovšem
v padesátých letech tehdejší mocipáni řekli, že opereta je
buržoazní přežitek, a soubor zrušili. Tehdy se vzbouřili
horníci, protože jim začali hrát místo Čardášové princezny
Vstanou noví bojovníci. Ale oni, když vylezli z dolů, se
nechtěli koukat na Rudou záři nad Kladnem a podobně, chtěli
raději tu operetku. Nicméně nedalo se s tím nic dělat, tatínka
vyhodili. A tak si založil vlastní skupinu, ve které spolu
s ním byla kdysi velká filmová hvězda Hana Vítová. V sále
pivovaru na Malé Straně U svatého Tomáše hráli staropražský
kabaret a lidé je milovali. Pak se přesunuli do Obecního domu,
do míst, kde je dneska francouzská restaurace. Tam táta
založil nový kabaret, Šantán u Prašné brány, a léta v něm
hrál. Svou životní kariéru zakončil v Kabaretu U Fleků.
Měl jste kromě táty nějaký herecký vzor?
Měl, a velký. Byl to druhý nejdůležitější člověk na mé cestě
k divadlu – Zdeněk Štěpánek. Když mi bylo šest let, potkal
jsem poprvé před školou v Ostrovní ulici jeho syna Petra.
Absolvovali jsme společně celou školní docházku, hrávali jsme
před školou fotbal, byli jsme kamarádi a dokonce jsme spolu i
odmaturovali. Navíc jsme bydleli kousek od sebe, takže jsme se
často navštěvovali. Starého Štěpánka jsem obdivoval a miloval,
a k divadlu jsem šel s předsevzetím, že jednou budu Zdeněk
Štěpánek. No a když jsem zjistil, že Zdeněk Štěpánek už nikdy
nebudu, tak jsem divadlo opustil.
Vám se splnilo to, oč mnozí marně usilují – dostat se na první
pokus hned po maturitě na DAMU. Ale vy jste se rozhodl poněkud
nestandardně: na školu jste nenastoupil a šel jste rovnou do
angažmá. Nerozmlouval vám to tatínek?
Táta byl razantně proti tomu, ale tehdejší ředitel doktor
František Pavlíček ho přesvědčil, že je to dobré řešení. On se
totiž v té době rozhodl obměnit soubor a potřeboval mladého
kluka. A chtěl mě hned, ne až vystuduji. Poněkud pikantní
bylo, že jsem tehdy ještě nebyl plnoletý, takže všechny
náležitosti za mě musel vyřizovat chudák tatínek, který si
tolik přál, abych šel na raději na školu.
Jak se o vás vlastně František Pavlíček dozvěděl?
Za to mohli další dva velmi důležití lidé v mém divadelním
životě, Jiřina Jirásková a Jirka Pleskot. S nimi jsem točil
svůj druhý film v životě, Bloudění, byli to mí filmoví rodiče.
Protože sami byli bezdětní a nalezli jsme v sobě zalíbení, tak
trochu jsme si hráli na rodinu. Ostatně Jiřina mě znala
odmalička a dodneška mi říká synku a já jí matko. Tito dva
budoucí kolegové na mě upozornili pana ředitele, on si mě
vyzkoušel a nabídl mi angažmá.
Jaké to bylo postavit se v osmnácti letech na prkna
Vinohradského divadla, jako kandrdas mezi Mistry, kteří tam
hráli?
Když je člověku osmnáct, má kuráž a drzé čelo. Mou první rolí
byl Troilus v Shakespearově hře Troilus a Kressida. Mou
partnerkou byla Hanička Maciuchové. Po premiéře jsem přiběhl
do šatny, kterou jsem sdílel s Jirkou Pleskotem, a jásal jsem,
že to mám za sebou. Pleskot se na mě podíval a řekl: „Jak já
ti závidím tu krásnou nezodpovědnost!“ Tenkrát jsem ho
nechápal, ale dneska už vím, o čem mluvil. Zároveň jsem se
dostal do party skutečných kumštýřů a bezvadných lidí, ti mě
vzali mezi sebe a starali se o mě. Pavlíček tehdy slíbil
tátovi, že se mi bude snažit školu vynahradit. Proto určil
některé kolegy, aby dbali o mé dovzdělání: Pleskot, Jirásková,
Racek a Kopecký. Zejména Mildovi Kopeckému vděčím za leccos,
hlavně za průpravu do života.
Ve stejném roce, kdy jste nastoupil na Vinohrady, jste natočil
s Otakarem Vávrou Romanci pro křídlovku. Podle čeho si vás
Vávra vybral?
Podle uší. Přišel jsem na konkurz, Vávra si mě prohlíží a
povídá: „Ježišmarjá, ukažte se, otočte se doprava, otočte se
doleva, jéje... Máte čas?“ Říkám, že mám. Kamsi zavolal:
„Přijeď sem, to musíš vidět, tos ještě neviděl!“ Asi za hodinu
přišel člověk, kterého jsem neznal, připadal mi divný,
prohlídl si mě, naložil mě do auta, moc toho nenamluvil a
odvezl mě do Holešovic do Farského ulice 12. Když otevíral
dveře, pro jistotu jsem se podíval na vizitku. Bylo tam
napsáno František Hrubín. Přivedl mě do své pracovny a ukázal
mi svůj portrét od Františka Tichého. Říká: „Vidíš to? Ty uši!
My máme stejný uši!“ Takže se dá říct, že jsem roli v Romanci
pro křídlovku dostal proto, že jsem měl stejně velké uši jako
básník František Hrubín, který ji napsal.
Myslím, že při vzpomínkách na osobnosti, které vás ovlivnily,
bychom neměli zapomenout na režiséra Jaroslava Dudka.
Dudek byl skvělý režisér, bohužel v širším povědomí
nedoceněný. Spousta lidí si vzpomene, že natočil Nemocnici na
kraji města, Ženu za pultem, Takovou normální rodinku,
Bakaláře. Ale málokdo ví, že režíroval na Vinohradech ty
nejlepší kusy a ovlivnil celé generace herců a diváků. Dělal
fantastická představení! Poprvé jsem se s ním setkal ve hře
Roberta Bolta Ať žije královna! a pak jsem pod jeho vedením
hrál snad všechny podstatné role ve svém životě. Vybral si mě
do svého týmu a pak mě systematicky vedl a od role k roli na
mně pracoval. Takhle už to dneska u divadla nechodí. Režiséři
na to prý nemají čas – nevím ale, co dělají důležitějšího –
herci nepracují se souborem, často migrují. Dudek stavěl
soubor a pečoval o něj.
V poetické vinárně Viola jste se po deset let scházeli
s Miroslavem Horníčkem a společně rozmlouvali o životě a o
poezii Fráni Šrámka v pořadu Ještě zní, jehož unikátní
archivní záznam právě vydává Radioservis na CD. Jak se to
seběhlo?
Tak to se musíme vrátit o řadu let zpátky. Když mi byly tři
roky, rodiče se rozvedli a máma si vzala herce Vladimíra
Hrubého, což byl výrazný figurkář, nikdy nehrál velké role.
Byl v angažmá u E. F. Buriana a odtud odešel k panu Werichovi
do Divadla satiry, později Divadla ABC. Jako kluk jsem tam za
ním chodil a viděl jsem ta slavná představení s předscénami
Werich – Horníček. Tam jsem se poznal s panem Horníčkem a jeho
synem Honzou. Velmi intenzivně jsme se kamarádili a docházel
jsem do rodiny Horníčků, až do okamžiku, kdy Honza nešťastnou
náhodou opustil tenhle svět. Po pár letech si mě Mirek vybral
do Violy. Byly to úžasné večery, protože stát na jevišti vedle
Horníčka byla zkušenost k nezaplacení. Nikdy jsem předem
nevěděl, co řekne, na co přijde. Večery se odvíjely podle jeho
okamžité nálady. Byl neuvěřitelně pohotový, inteligentní,
chytrý, měl skvělý smysl humor. Zkrátka byla s ním úžasná
sranda. Snažil jsem se od něj pochytit, co se dalo. Jenže
s darem improvizace se člověk musí narodit. Zpětně mu za ty
večery děkuju.
Na vrcholu slávy a úspěchu jste odešel z divadla. V jednom
rozhovoru jste psal, že jste se cítil jako veverka v kole.
Myslel jste si tehdy, že je to napořád?
Nemyslel. Tehdy jsem opravdu hrál v jednom kuse. V divadle, ve
filmu, v televizi, s Janou Brejchovou jsem jezdil po
zájezdech, protože jsem chtěl, aby ona hrála divadlo, do toho
přišly politické změny... A najednou toho bylo strašně moc.
Uvědomil jsem si, že jsem strašlivě unavený a vyčerpaný.
Fyzicky i psychicky. Několik desetiletí jsem ze sebe jenom
vydával a vlastně jsem neměl čas něco nabrat – přečíst si
knížku, sportovat, fyzicky se osvěžit! Padlo na mě to, čemu se
říká syndrom vyhoření. Já tomu říkal veverka v kleci, protože
jsem běžel a z klece se nedalo vystoupit. Už pár let předtím
jsem žádal vedení divadla, abych nemusel nějaký čas zkoušet,
že budu jenom hrát. Ale pokaždé přišli s další rolí, kterou
musím vzít, protože ji chystali pro mě. Když se Jiřina
Jirásková stala ředitelkou divadla, šel jsem za ní s prosbou,
aby mě uvolnila na jednu sezonu. Ona se zhrozila: „To snad
nemyslíš vážně, co si počnu, když mě kamarádi začnou opouštět,
jen co jsem nastoupila?“ Já jsem říkal: „Jiřino, kdybych měl
zlomenou nohu, tak bych ji měl v sádře a bylo by vidět, že
nemůžu na jeviště. Ale já mám zlomenou duši, i když to vidět
není!“ A tak jsme si udělali vzájemně truc. Já jsem řekl, že
když mě na rok neuvolní, dám výpověď. Jiřina řekla: „Tak ji
dej!“ Poslechl jsem ji. Já i všichni okolo mě jsme si mysleli,
že se po roce zase vrátím. Pak nastaly okolnosti soukromého
charakteru, ten rok se stále prodlužoval a dneska už je to
dvacet let, co jsem nestál na jevišti a už tam asi nikdy stát
nebudu.
Jitka Škápíková, publicistka
Foto ISIFA, archiv, Jarka Šnajberková
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 16. října. |
