|
|
Beigbeder pod vlivem
V nakladatelství Fra vyšel česky třetí Beigbeder. Kdo je
Beigbeder? Dobrá otázka. Fréderic Beigbeder, ročník 1965, je
Francouz, který v literatuře dává přednost samozřejmě výsluní
než stínu: medailon jeho novinky prozradí, že má za sebou
bohatou zkušenost s různými podezřelými lifestylovými,
bulvárními apod. magazíny a že mu v češtině vyšly prózy 99
franků (2003) a Windows of the World (2004). Pod hlavičkou
nakladatelství Motto, kde jinde?
Jenže pop-kultura nebere nikdy jen z pop-kultury, ale taky
z periferie. Beigbeder, o kterém se mluví jako o „zlobivém
dítěti“ nové francouzské literatury a vlastně i novinařiny, je
toho důkazem. Podobně jako jeho slavnější a o pár let starší
kolega Michel Houellebecq. Beigbeder je vlastně trochu horší
Houellebecq, zejména ten z Rozšíření bitevního pole. I když
lepší je v tom, že nemoralizuje, nerýsuje různé plány, co bude
nebo co by mohlo být. Stačí mu bohatě to, co je.
Beigbederova knížka povídek (je jich všehovšudy čtrnáct plus
„upozornění“ na úvod) je vlastně dost průměrná; „dětská“
v tom, jak omezeným slovníkem a prostým stylem je napsaná –
stejně jako „zlobivá“ v tom, jak neomylně pudová, možná pro
někoho provokativní témata bere autor za svá. Sex, drogy – a
na ten rokenrol vlastně ani moc nedojde…
Beigbederovy Povídky psané pod vlivem extáze (vydané
francouzsky 1999, do češtiny skvěle přeložené Annou a Erikem
Lukavskými) jsou žánrově cosi jako prudké, zbrklé, zběsilé
reportáže z vlastního života – povídky na jedno nadechnutí.
Čtenáři se vybavují de Quincey, Baudelaire, Michaux, Daumal,
Gilbert-Lecomte nebo Bukowski – možná k tomu poslednímu má
Beigbeder vedle Houellebecqa taky blízko. Lapidárností,
nulovým entrée, pointou ve třech slovech. Titulní droga jménem
extáze totiž zrychluje a dává energii. To je hlavní devíza
Beigbederova psaní.
Víc než za jedno přečtení tahle pop-knížka samozřejmě nestojí,
ale za to jedno přečtení stojí vrchovatě.
Radim Kopáč, literární a výtvarný kritik |
