Číslo 42 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s houslistou.
Josefem Špačkem.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 

 

Josef Špaček, houslista

První sezonu u České filharmonie máte za sebou. Jaká byla?

Zdařilá a doufám, že i úspěšná, protože Filharmonie ukázala svoji novou, čerstvou tvář, a já myslím, že začátek letošní sezony tento trend ještě podtrhne.

Loni jste říkal, že nastupujete k profesionálům, které nemůžete ničemu učit, že svoje působení chápete spíš organizačně. Potvrdilo se to?

Myslím, že to byl rok vzájemného ovlivňování se. Já jsem se učil tomu, jak se tady věci dělaly po desetiletí, a současně jsem nabídl něco ze svých zkušeností, možná už jenom to, že jsem studoval v zahraničí.

Bránili se kolegové vašim návrhům?

Spíš ne. Jsou otevření, vstřícní. Když řeknu „Bude to tak a tak“ a oni zareagují „To jsme nikdy nedělali“, hned se ptám: „Řekl jsem něco špatně?“ Většinou to ale nakonec je tak, jak chceme všichni.

Něco vás přece jen překvapilo?

Překvapilo mě, jak je orchestr kvalitní. Když jsem nastupoval, říkal jsem si…

...že nastupujete k orchestru s ne zrovna nejlepší pověstí?

Pověst Filharmonie opravdu nebyla nejlepší, ale kvalita orchestru je veliká, jenom to chce lidi probudit, inspirovat, motivovat. A teď bude motivace hodně veliká, už jenom kvůli lepší finanční podpoře od ministerstva kultury. Plus nový management, nový dirigent, to vše možná sehraje harmonizační roli.

A na co se těšíte vy?

Možná to nebude dobrá zpráva pro místní publikum, ale těším se na zájezdy. Chystáme se do Španělska, Německa, Lucemburska, do Anglie a Abú Dhabí, což je velká neznámá.

Ještě jste tam nikdy nehrál?

Ne. Oni mají tolik finančních prostředků, že mohou uspořádat cokoli, jsem zvědavý, jak to tam bude probíhat. Máme vystupovat s Plácidem Domingem a s Joshuou Bellem, který by měl hrát Bruchův houslový koncert. Víc zatím nevím, program je v jednání.

Manželku necháváte doma?

No, ona bude od října studovat v Anglii... Doufám, že občas najdeme nějaký společný prodloužený víkend.

Studuje také hudbu?

Studovala housle, ale vždycky to pro ni byl koníček. Je z rodiny ekonomů, takže bude studovat ekonomii.

Konečně tedy budete mít manažera, když jste si loni stěžoval, že žádného nemáte…

To už neplatí, ale není to kvůli tomu, že jsem se oženil. Spolupracuji s jedním člověkem v Belgii, který mě zastupuje, a potom mám ještě jednoho v Anglii, to je můj kamarád.

Jsou nějaké akce, na které byste nikdy nejel, ať už z jakýchkoli důvodů?

Žádná pravidla jsme si s manažerem nestanovili, vždycky o všem diskutujeme, nikdy tam není krajní poloha – tohle musíš, tohle nesmíš. Můžu hrát kdekoli, žádné zábrany, co se třeba klimatu týče, nemám. Největší zkušenost v tomhle směru jsem asi učinil na Novém Zélandu. Hrál jsem tam celkem třikrát, jednou to bylo velké turné, osmnáct koncertů po houslové soutěži, kterou jsem vyhrál. To bylo fantastické. Hrál jsem ve velice dobrých a velkých sálech. Potom jsme se dvěma kamarádkami Novozélanďankami dali dohromady komorní ansámbl a naplánovali turné. A to bylo o něčem úplně jiném. Hráli jsme po menších městech, spali na statcích u rodin. Užil jsem si to taky, ale podmínky byly na úplně opačném konci toho, co jsem zažil předtím.

Kolik lidí přišlo na koncerty?

Na tyhle komorní koncerty chodilo padesát až sto lidí, předtím tři sta až patnáct set, ale pořád je to dobré číslo, horší je hrát pro takovou dvacítku posluchačů.

Kde se vám to stalo?

Naposledy v Berouně, tam mohlo přijít tak třicet lidí. Ale jako muzikant si myslím, že máme zodpovědnost za hudbu, za to, že ji musíme přivézt do menších měst, a i když přijde méně posluchačů, musíme je nějak zaujmout. Jinak bychom to mohli zabalit.

Česká filharmonie si nechala udělat průzkum, z něhož vyplývá, že sedmdesát procent Čechů chápe koncerty vážné hudby jako součást kulturního povědomí, ale polovina nikdy na takovém koncertu nebyla…

Myslím, že hudební vzdělání u nás je nedostačující, většina studentů považuje hudební výchovu za zbytečný předmět. A v tom je ten problém. Když děti nemají možnost se s hudbou setkat, třeba přijít na výchovný koncert, cestu k ní najdou jen obtížně. Stejně tak je to se sportem. Jsem velký sportovní fanda a uvědomuju si, jak jsou tyhle dvě věci v životě člověka důležité.

Stará známá kalokagathia. Ale dítě musí odradit už ten název – výchovný koncert. Co by se na takovém koncertě pro děti mělo hrát?

Nejdřív by se jim měly představit nástroje. Kdo ví, co to je tuba? Děti slyší hudbu v pohádkách a filmech, které sledují, jenže nevědí, odkud přichází, vnímají ji jenom podvědomě. Když je vezmeme na koncert, uslyší jen hudbu, uvědomí si ji. Hrál bych tedy něco, co znají.

Tedy filmovou hudbu?

Dejme tomu. Filmové evergreeny zná každý a hudbu si s nimi potom spojí.

Šárka Vieweghová

Foto Damian Vincenzi, archiv

Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na stáncích od 9. října.



  Od satelitu ke cti
  Jak to vidí Milan Slezák
 
  Otevřít archivy se vyplácí 

  Pořiďte si  
 
  Když Skála září v říjnu  
  Navštivte