|
|
 Milan
Slezák, komentátor ČRo 1 – Radiožurnál
Od satelitu překvapivě ke cti
Nedávno jsem si poprvé vyzkoušel ladění satelitních
televizních programů. Nedobrovolně: kvůli jedné zlotřilé
společnosti, která je šíří a která nedrží slovo. Ale o ní psát
nechci. S laděním – zvládl jsem pouze automatické – jsem uspěl
toliko částečně. Z družice, na níž jsou české a slovenské
programy, jsem tímhle způsobem odlovil pouze jeden cizokrajný
program nabízející kuchyňské nádobí. Ale jak se říká, přes
překážky ke hvězdám. Podstatně úspěšnější jsem byl u družice
druhé, z níž se line i vysílání zpravodajských televizí,
jakými jsou třeba BBC, CNN či Al-Džazíra – a kvůli níž jsem si
právě proto hned v počátku pořídil satelitní dvojanténu. Z
téhle družice mi automatické ladění do mého přístroje natáhlo
bratru šest set televizních programů. A mezi nimi, a to už se
pomalu dostávám k jádru sdělení, se skvělo vysílání čínské
televize ve francouzštině. Ohromil mne hned první pořad, který
na mne z exotického kanálu vybafl. Bylo to historické, velice
zvláštní, tu a tam komické, táhlo se to na pokračování, neb to
byl seriál, a především: hlavní postavu jsem dávno znal. Řadu
desetiletí ji chovám ve velké oblibě a úctě. Byl to Ti
Žen-ťie, hrdina historických detektivních románů od Roberta
van Gulika, populárních i v Česku, kde mu spolu s van Gulikem
kdekdo říká soudce Ti. (Pozor, čte se to tvrdě, tedy ty,
nikoli ti.)
Jenže sledujte takový seriál v čínštině, když z ní znáte jen
pár slov, a s francouzskými titulky, když jste s
francouzštinou skončili u páté lekce pro samouky a dokážete
v ní sdělit nanejvýš to, že milujete a jedete do práce! Ale já
se díval fascinovaně a pokaždé, kdy to šlo. Poránu, hned jak
jsem se vrátil z brzké ranní procházky s pejskem, jsem si
vždycky od šesti do osmi dopřával dva po sobě jdoucí díly.
Francouzštinou (díky podobnostem s angličtinou a latinou) jsem
si pomáhal k chápání některých čínských, mně do té doby
neznámých výrazů; třeštil jsem nevěřícně oči na létající
zápasníky provozující kung-fu několikrát v jednom každém díle
(k soudci Ti se to nehodí, ale moderní čínský divák takové
koření zřejmě potřebuje) a pozoroval, tu s opravdovým zájmem,
tu s pobavením, jak se čínsko-televizně-mimicky vyjadřuje
láska či nenávist.
Nu, a v těch francouzských titulcích jsem se jednou dočetl, že
Ti Žen-ťie má integritu. A tu jsem se rozpomněl, jak dlouho už
si chci veřejně postěžovat na tenhle obrat, který zamořuje
český mediální prostor. Integrita, či dokonce morální
integrita se k nám nastěhovala z angličtiny, původní výraz zní
„man of integrity“. Doslovně tedy člověk celistvý, ve
volnějším překladu morálně zásadový. Většinou se tím ovšem
chce prostě říci, že je to člověk čestný. Tak proč to hrome
neřekneme takhle jednoduše, proč se na integritu a morální
integritu uzdráhli i chytří Češi? Nevím, hádám. Možná proto,
ale nechci působit jako naříkavý staromilec, že čest je pro
spoustu dnešních lidí zastaralý, nemoderní výraz, veteš, staré
haraburdí. V jednom jim rozumím: osob skutečně čestných je
kolem každého z nás jako šafránu. A přitom jak naléhavě takové
lidi potřebuje každá doba a každá civilizace! Jak naléhavě
potřebujeme takové vzory.
V čínské tradici je jedním z nich právě Ti Žen-ťi, k stáru
vévoda Liang. Tradice ho líčí tak, že k nadřízeným měl
respekt, ale neváhal se jim neohroženě postavit, pokud dělali
něco špatného. Co je však neméně důležité, prosazoval ne to,
co se líbilo jemu samotnému, nýbrž to, o čem byl z dobrých
důvodů přesvědčen, že je to objektivně správné a mravné. Kvůli
tomu pak šel ochotně i do vězení. Přesto vystoupal od
úřednické píky až do nejvyšších pater politiky a zemřel na
svobodě a jako velmi vážený muž. Traduje se, že to byl bystrý,
skromný, čestný pán. Promiňte, abych šel s módním proudem –
měl integritu. |
