|
|
Otevřít archivy se vyplácí
Když se v Česku otevřely archivy, vyšlo najevo, že velké ryby
z nich už dávno někdo vyndal a přemístil do tajných šuplat. To
v edici vydavatelství EMI Archivy se otevírají naopak zásadní
jména nescházejí, a tak se posluchači mohou seznámit s dosud
neznámými koncertními nahrávkami Karla Kryla, Jaromíra
Nohavici, Pavla Dobeše a Josefa Streichla z osmdesátých let.
Je to jedinečná příležitost – unikátní snímky klíčových
osobností poslední dekády, v níž se na písničkáře přísahalo,
důvěrně přibližují atmosféru doby nachýlené k převratným
změnám.
Největší zájem asi vzbudí dva Nohavicovy koncerty, z nichž ten
z roku 1982 byl jedním z jeho vůbec prvních veřejných
vystoupení. V sále restaurace Zátiší v Orlové (odkud pocházejí
i nahrávky Dobeše a Streichla) zazněl z valné části repertoár,
který autor zveřejnil až po čtvrtstoletí a jen na mp3 albu
Pražská pálená, na CD tedy řada skladeb vychází vůbec poprvé
(Bahama rum, Láska je jak kafemlýnek, Píseň o té revoluci 1848
a další). Ještě víc nevydaných písní je na druhém albu
s koncertem, který Nohavica odehrál v roce 1984 v klubu Delta
v Ostravě Porubě. „Jó, někdo tváří se zbitě, ale já žiju jak
prase v žitě,“ zpíval v Písni spokojeného člověka a satirickou
apoteózu měšťáka jistě může oprášit na jakémkoli současném
koncertu bez rizika, že mu nebude rozuměno.
Darem vyprávět a navazovat s publikem bezprostřední kontakt
byl obdařen i Nohavicův plebejštější kolega Pavel Dobeš, jenž
orlovské vystoupení v roce 1984 prokládal i vlastními
humornými povídkami. Protirežimními výpady se hemžily písně,
které měly brzy zlidovět (Jarmila, Zum zum), ale i ty, na
které se nakonec štěstí neusmálo – jako třeba Mangalia,
glosující komunistickou dovolenkovou náhražku „made in
Romania“.
Josef Streichl, třetí z hvězdné severomoravské čtveřice NSDaP
(„P“ = Plíhal), byl vždycky spíš bluesman než folkař. Jeho
zemitý projev, expresivita i písně, jež nežádaly o čtení mezi
řádky, to vše vedlo k tomu, že po boku slavnějších kolegů mohl
působit jako outsider, na pódiu se jim však v mnohém vyrovnal,
což dokládá i záznam z roku 1984.
Koncert Karla Kryla se z řady pečlivě zvukově vyčištěných a
výtvarně kontroverzně vypravených disků trochu vymyká, protože
byl pořízen až v roce 1989. Večer v hale Tatran v Ostravě se
nese až v euforickém duchu, muž pevného hlasu a páteře však
podlehne atmosféře málokdy, klidně i zmírní nadšené publikum
táhlým „pšššt“ a slovy: „Nespěchejte, ono ještě leccos
přijde…“ A možná ještě leccos přijde i v edici Archivy se
otevírají. Unikátů je mezi sběrateli stále dost a dost.
Milan Šefl |
