|
|
Když Skála září (v říjnu)
S výtvarníkem Františkem Skálou (1956) je už nějaký ten pátek
pěkná zábava. A nemusí jít ani o všetečné mystifikace, které
si dopřává s přáteli pod hlavičkou B. K. S. Vystačí si sólo.
Třeba právě teď do konce října v pražské Špálovce. K vidění
jsou tu jeho čerstvé intervence v médiu fotografie. Výstava se
jmenuje Září.
A skutečně září. I když mnohdy matným světlem. Skálovy barevné
záběry jsou poněkud rozmazané, pořizované přes jakýsi
laminátový rastr. Jako by si krátkozraký sundal brýle. To
hraje pro i proti: na jednu stranu se tu otvírají dokořán
dveře divákově fantazii, na druhou stranu je vlastně jedno, co
autor snímá a co se následně pokouší významově přiblížit
v poetických názvech, které svým dílům přisuzuje. Sérii
fotografií pak doplňuje několik světelných instalací, jakýchsi
blíže neidentifikovatelných zářících objektů.
 Trochu
jsem se nad Skálovými novými pracemi zpočátku ošíval. Vždyť tu
není skoro nic k vidění. Na rozdíl od dvou jiných výstavních
projektů, které autor v letošním roce realizoval (Headlands
v Praze a Muzeum v Olomouci). Vždyť tu není skoro nic ani ke
čtení. S výjimkou vtipně poskládaného životopisu, kde přijde
řeč na čínský copánek i nudismus – ale který je ve svém
základě přesný a platný. Jenže ono je to jasné: Skála se
prostě nechce opakovat. A navíc: možná už mu jsou všechny ty
pochvalné recenze trochu protivné.A tak se vydal jinam.
Nadšeně sáhl po světle a pokusil se je zkrotit v ploše i
prostoru. Nejsem si ale jistý, jestli se mu to podařilo úplně.
Září prostě nemá tu spontánní magii, živenou obrazností a
hrami dětství, případně souvislostmi napříč celým vesmírem,
jak jsme od mistra zvyklí. Dát divákovi možnost aktivní
spoluúčasti na výsledném tvaru je sice hezká věc, ale stojí
umění vždycky jenom na tomhle?
Radim Kopáč, výtvarný a literární kritik |
