|
|
 Praha
jako neklidné srdce Evropy
V první půli osmdesátých let vznikal zásluhou italského
producenta televizní cyklus věnovaný významným městům Evropy,
bohužel u nás dosud neznámý. Věra Chytilová, jež ve snímku
Praha – neklidné srdce Evropy (18.10., ČT2, 20.00), který
jediný se u nás uváděl, vypodobnila naše hlavní město,
přesáhla pouhý rozměr okouzlení. Svou výpověď povýšila na
zamyšlení nad údělem jednoho města i lidí v něm žijících.
Režisérka pořídila nervně pojednané vyprávění o běhu dějin
Prahou – pracuje s montáží dobových obrazů, architektury,
krajinných motivů, aby navodila určitý emotivní stav, aby
mimoděk upozornila na kontexty, které předpokládají určitou
historickou znalost (nájezd k jednomu oknu Pražského hradu
odkazuje k předbělohorské defenestraci).
Velkou důležitost Chytilová přisuzuje vizuální evokaci,
dokonce zapojuje výňatky z Vávrovy „husitské trilogie“,
spatříme groteskně zrychlené záběry z hromadných cvičení na
spartakiádě, ale také výňatky z divadelních představení, kdy
se mihne epizoda ze Šaška a královny či Amadea. Se současností
konfrontuje dobové archivní záběry, které zaznamenaly pouliční
provoz, osobnosti i umělecké produkce (Prodaná nevěsta). Od
portrétů vnadných děvčat se kamera vzpíná k architektonickým
motivům, jako kdyby postihovala tutéž krásu.
Do pestrého vizuálního pásma neustále zní vemlouvavý, ba
exaltovaný hlas Miroslava Macháčka, často využívající
opakování týchž či nepatrně obměněných vět. Zejména se vrací
upozornění, že epochy se střídají, ale země zůstává, že je
nutné vše vnímat v souvislostech. Nalezneme i citáty z
nejrůznějších literárních děl včetně bible.
Kameraman Jan Malíř zvolil rozkomíhaný náhled: kamera až v
jakémsi horečném chvatu a ve zrychleném trhaném pohybu těká z
místa na místo, aby vzápětí znehybněla, otáčí se kolem své
osy, používá optiku posouvající běžnou perspektivu. Rozpoznáme
bleskové transfokace, změny zaostření v rámci jednoho záběru.
Důležité jsou různé formy trhaně zrychleného panorámování
budov a davu či časosběrného pohybu (sluneční osvětlení Prahy,
plutí oblaků), zaujmou detaily bizarních struktur (zdi,
dlažby).
Divákovi, navyklému přehledně utkaným televizním pořadům, může
z neustálého audiovizuálního náporu doslova přecházet zrak.
Důležitou roli totiž zaujímá i hudební složka – znějí
starobylé chorály, ale i skladby Pražského výběru zapojené
kontrapunkticky k obrazové složce.
Jan Jaroš, filmový publicista |
