Číslo 30 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s pěvcem.
Dmitrim Hvorostovskym.

První Euro na Východě

Čeští fotbalisté právě vyřadili na evropském šampionátu domácí Polsko a před jejich hotelem v centru Vratislavi na ně dlouho do noci čekali fanoušci. Ale ne čeští. Příjezd vítězů skupiny A trpělivě vyhlíželi místní. Popsaná událost dokonale symbolizuje celé mistrovství Evropy, které poprvé uspořádaly země z východní strany někdejší železné opony. Euro 2012 na Ukrajině a v Polsku asi nebylo nejlépe zorganizované, ale rozhodně bylo nejsrdečnější, tedy aspoň z českého pohledu určitě.
„Pobijte Rusy!“ I tohle zvolání se dá zaslechnout před zrekonstruovaným vratislavským nádražím, když na ně speciálně vypraveným vlakem přijíždějí čeští fotbalisté. Je nedělní podvečer, prší, ale pod roztaženými deštníky je tu více polských zvědavců než dopoledne na pražském Hlavním nádraží českých fanoušků, kteří přišli vyprovodit národní tým před cestou na Euro.
Z nádražního průchodu se vynoří brankář Petr Čech a ze spontánně utvořeného publika se začnou ozývat hlasité pozdravné výkřiky. Než čerstvý vítěz Ligy mistrů vkročí do přistaveného autobusu, hloučku k jeho potěše zamává. „Hostíme mistrovství Evropy ve fotbale, pro město je to čest a velká událost, proto jsem se přišel podívat. A v pátek v prvním zápase rozhodně budu fandit vám, Rusům určitě ne,“ vysvětluje padesátiletý Jerzy, proč tráví s manželkou část volného dne zrovna takhle.

Miláčci davů

Čeští fotbalisté i fanoušci měli nevídanou kliku. Prosincové losování Eura 2012 v Kyjevě jim přisoudilo nejen snad nejpřijatelnější kombinaci soupeřů, ale hlavně je poslalo ke všem třem zápasům základní skupiny do dolnoslezské Vratislavi. Tu mají Češi za humny a stejné pohostinnosti se při podobném turnaji sotva někde jinde ještě dočkají. „Vratislav má dost specifické obyvatelstvo. Po válce se stoprocentně obměnilo. Žili tu Němci, kteří byli do jednoho odsunuti, a přišli pro změnu Poláci ze Lvova zabraného Sovětským svazem. Je tu tedy hodně mladých lidí, jsou vstřícní a pohostinní, a navíc mají vás Čechy rádi. Ve Varšavě by to bylo jiné,“ říká Henryk Luchowski. Tenhle prošedivělý Polák kdysi studoval v Praze, teď je k ruce českému týmu jako překladatel a udiveným českým hráčům i novinářům vysvětluje těžko pochopitelnou situaci.
Ani vítězství nad domácím výběrem neubírá místním na elánu, s jakým sympatizují se svými českými hosty. „Váš tým byl lepší, blahopřeju, postup si zasloužíte,“ loučí se se mnou a s kolegou Jaroslavem Plašilem na tribuně Městského stadionu polský komentátor Tomasz Zymoch. Ve své zemi je velmi populární pro hodně emotivní a „národnostně uvědomělý“ styl komentování. Po zápase Česko – Polsko (1:0) i my cítíme, jak sportovně Poláci porážku berou a jak jsou rádi, že když už někdo postupuje do čtvrtfinále místo nich, jsou to Češi.
Nejlépe byly sympatie Vratislavanů patrné na veřejných trénincích českého mužstva. Tři kilometry od centra města se na vysloužilém stadionu místního klubu Slask třikrát sešlo několik tisíc lidí, a to i v pracovní dny. Od školáků až po penzisty byli zvědaví na Čecha, Rosického či Baroše i na jejich spoluhráče a i tímhle se české výpravě odvděčili za to, že jako jediná ze šestnácti účastnických družin rozbila svůj základní tábor právě v jejich městě. „Přišli nás podpořit i před důležitým zápasem s jejich vlastním týmem, za to mají můj obdiv. To by asi čeští fanoušci neudělali,“ vysekl vratislavskému publiku poklonu Václav Pilař, mladý záložník narozený nedaleko polských hranic, jež se po gólech, které dal Rusku a Řecku, rázem stal idolem místní mládeže.

Radost až do rána

Ani těsně před rozhodujícím „bratrovražedným“ utkáním, ze kterého může postoupit jenom jeden tým z dvojice Česko – Polsko, není znát žádné napětí. Češi a Poláci svorně koštují pivo a pořizují si společné fotografie z krásného historického náměstí zohaveného obří a nevkusnou fialovou ohradou vymezující „strefu kibica“ (oficiální zónu pro fanoušky). V centru města není pro záplavu červenobíle oděných postav z obou táborů k hnutí, takovou záplavu návštěvníků město možná nepamatuje. Kdo chce tuhle atmosféru zažít v koncentrované podobě, může nastoupit do jakékoli tramvaje, která míří z centra ke stadionu. Vozy jsou po střechu napěchované a následkem divokého poskakování rozverných fanoušků se otřásají, div, že se udrží na kolejích. České popěvky se střídají s polskými a bojuje se hlasivkami, vtipem a nápaditostí. Poláci triumfují parodií na jim známou písničku Ivana Mládka Jóžin z bažin a na každé zastávce zvou k nástupu do přecpaného stroje další posily. Lidé, kteří jedou z nákupu či ze sobotního výletu a ocenili by spíše tichý a prázdný dopravní prostředek, berou situaci většinou s humorem nebo aspoň zůstávají shovívaví. Vědí, že jejich město zažívá chvíle, na které se léta připravovalo a na které se bude dlouho vzpomínat. V celém Polsku zkrátka těžko mohl někdo zůstat fotbalovým šampionátem nezasažený a Vratislav si svůj ryze český part mistrovství Evropy užila se vším všudy. O jejích českých hostech to obráceně platí také, snad jen fanoušci by ocenili levnější pivo, které je právě v dolnoslezské metropoli nejdražší z celého Polska.
Fotbalisté si skoro po třech týdnech na stejném místě – byť tak přívětivém – svůj první přesun z pochopitelných důvodů pochvalují. „Lidé tu byli úžasní, ale už to tady bylo trochu dlouhé. Zvlášť v posledních dnech, kdy bylo jasné, že domácí Poláci na turnaji skončili, město trošku usnulo a atmosféra se malinko vytratila. Takže jsme rádi, že konečně měníme vzduch,“ říká obránce české reprezentace Tomáš Sivok před odjezdem ke čtvrtfinálovému utkání s Portugalci. To ještě netuší, že po vyřazení Poláků fotbalově „usnula“ i Varšava.

Poznej Polsko

Národní tým do polské metropole odletěl, novináři se za ním přesouvají po zemi. Poprvé tak hromadně ochutnají obávané polské silnice a poznávají kvalitu spojení mezi jednotlivými pořadatelskými městy. Všechny slibované dálnice polští pořadatelé dokončit nestihli a zřejmě největší slabinu tohoto mistrovství už pocítili kolegové, kteří se z Vratislavi vydali do dvě stě kilometrů vzdálené Poznaně. Cesta po silnici s jedním jízdním pruhem v každém směru a plná kamionů tam trvá kolem tří hodin, což příliš nenahrává snaze šetřit každou minutu v nabitém programu čítajícím několik týdnů každodenní a místy už „strojové“ práce. V Poznani se hrály některé zápasy skupiny C včetně atraktivního duelu pozdějších vicemistrů Evropy Italů s Chorvatskem. Ačkoli máme na tenhle zápas od Evropské fotbalové unie akreditaci, dobrovolně se jí vzdáváme. Kolega Plašil tenhle dopravní očistec ale nakonec přece jen podstupuje, když se vydává na „špionáž“ do tábora čtvrtfinálového soupeře českého mužstva. Portugalci totiž mají svůj kemp právě nedaleko Poznaně.
Cesta do Varšavy je sice ještě delší, ale zato pohodlnější. Po taktické poradě se rozhodujeme pro odjezd až po posledním vratislavském tréninku českého týmu, ze kterého se dá s jistotou vyčíst důležitá informace, že ani ve čtvrtfinále kvůli zranění nenastoupí obvyklý kapitán českého týmu Tomáš Rosický. Obětujeme oficiální předzápasovou konferenci, protože obojí se autem při nejlepší vůli stihnout nedá. Volíme trasu vzdáleností na první pohled nevýhodnou, zato poměrně rychlou, protože vede přes Katovice výhradně po dálnici. I přesto ale v závěrečném úseku před Varšavou jedeme kvůli zúžení do jednoho pruhu skoro sto kilometrů stále za tímtéž kamionem. Takové situace jsou (nejen) během Eura údělem všech návštěvníků, kteří se rozhodnou cestovat v Polsku po silnici.

Bialo-czerwony

Fotbalové usnutí Varšavy platí jen pro atmosféru ve městě. Při čtvrtfinálovém zápase mezi českým a portugalským týmem se z tribun zaplněných do značné míry polskými příznivci ozývá tradiční „Polska, bialo-czerwony!“ A totéž se opakuje při semifinále Německa proti Itálii, které Národní stadion také hostí. I na tohle utkání si hodně Poláků předem sehnalo vstupenku s vírou, že jejich tým bude jedním z protagonistů. A přestože se tak nestalo, baví se na tribunách po svém. Tedy aspoň ti, kteří se lístků nezbavili na černém trhu. Tam cena z původních asi pěti set eur postupně klesá. Těsně před zápasem ji během krátké průzkumné procházky vidím sraženu skoro na třetinu, jeden z překupníků jde ve snaze udat vstupenku s nabídkou až na sto osmdesát eur...
Poláci se po vítězství Italů nad Němci loučí se svou částí šampionátu roztažením obří červenobílé vlajky a velkými nápisy „Děkujeme“ v šestnácti jazycích všech zúčastněných zemí. Finále Španělsko – Itálie hostí Kyjev a spousta fanoušků i někteří novináři hledají nejvýhodnější možnost, jak se do ukrajinské metropole dopravit. „Jedu zítra odpoledne vlakem,“ ukazuje mi svou rezervaci kolega z lichtenštejnského deníku Vaterland. S Jaroslavem Plašilem, který natáčí v táboře italských fotbalistů na krakovském předměstí, vybíráme cestu autem. Z Krakova je to do Kyjeva asi deset hodin jízdy, která nabízí zážitky evokující doby dávno minulé.

Na Východ

Polsko-ukrajinská hranice je jedním velkým parkovištěm. Dlouhou řadu aut, jejichž řidiči jen čas od času dotlačí vypnutý stroj o něco blíže celnici, objíždíme spolu se španělskými fanoušky zeleným pruhem speciálně vyhrazeným pro návštěvníky Eura 2012. Úleva, že se vyhneme několikahodinovému čekání, je ovšem předčasná. Pohraničníci si nás vychutnávají a nechávají nás bez zřejmého důvodu čekat na razítko do pasu skoro hodinu. Máme tedy dost času na prohlídku vozového parku Ukrajinců vracejících se do vlasti – plno klasických otřískaných žigulíků. „To je snad nejhorší hranice na světě. Věřím, že lepší je to i mezi Indií a Pákistánem, tam se maximálně podiví, že tě na druhé straně hranice nesnědli,“ komentuje zdržovací taktiku uniformovaných postaviček kolega Plašil. Když konečně dostáváme svolení vyrazit z bloků, o prostor na hlavním tahu ve směru k ukrajinskému hlavnímu městu soupeříme s koňskými povozy a pasáky krav. Dále ve vnitrozemí na svérázné rychlostní silnici pro změnu musíme dávat pozor, kdo se kdy vynoří z lesní cesty a vjede nebo vběhne nám přímo pod kola.
Kyjev vítá španělské a italské fotbalisty i fanoušky stylově jižansky horkým počasím. Ve městě, jehož centrum pořadatelé v den finále učinili četnými dopravními uzavírkami pro pěší velmi přívětivým, potkáváme i směsici lidí mnoha národností zvědavých na vyvrcholení jednoho z hlavních sportovních podniků roku. Procházejí se tu Libanonci, fandové z Ázerbájdžánu, muži odění do brazilské vlajky, potkávám návštěvnici z Kolumbie...
Uznání zaslouží Poláci, kteří berou za své i ukrajinské finále turnaje, na jehož organizaci se podíleli. Polských dresů v ulicích i vlajek rozvěšených večer na stadionu je spousta. A zatímco Ukrajinci se od nebývalého přívalu zahraničních návštěvníků nesměle učí rozjasňovat své zachmuřené tváře, Poláci si pochvalují, jak jim pořadatelství tohoto šampionátu pomohlo. „Náš fotbalový tým vypadl, ale naše země zvítězila. Pro Polsko to byla skvělá reklama, ze které snad dokážeme hodně vytěžit,“ říká mi fanoušek Jakub ještě před výkopem posledního zápasu. Po jeho skončení a jednoznačném španělském vítězství nad Italy 4:0 se Kyjev halí do červené a žluté a začíná dlouhá noční fiesta...

Jan Kaliba, redaktor ČRo 1 – Radiožurnál

Snímky autor