|
|
 Milan
Slezák, publicista
Jen dvě mouchy, prosím!
Také jste nedávno zaregistrovali tu bizarní zprávu z Číny?
Začala tam kampaň za zkulturnění veřejných záchodků. Znalec,
který se o Čínu zajímá soustavněji, jen pokýval hlavou a řekl
si: Už zase! Přičemž sám fakt, že se takové kampaně pravidelně
opakují, naznačuje, že Číňané válku o čisté veřejné záchodky
prohrávají. Těžko říci, zda uspěje kampaň nejnovější, zda se
konečně podaří prosadit zařízení, která zápachem a špínou
neodrazují pouze cizince, ale i místní. Číňané se pro jistotu
ve svých cílech drží viditelně zpět. I na nových veřejných
záchodcích, které mají lákat čistotou a voňavostí, jsou
schopni se smířit s mouchami. Ale v maximálním počtu dvou much
na jedno veřejné WC.
Je to paradox. Bývaly doby, kdy byla Čína před Evropou ve
všech ohledech, a tedy i v hygienickém zacházení s městskými
exkrementy. Ranní chodec, který procházel evropským
středověkým městem, musel zpozornět při každém otevření okna –
nebo dřevěné okenice (sklo bývalo drahé). Ráno se totiž z oken
přímo na ulici vyprazdňoval obsah „noční nádoby“. V lepším
případě byla uprostřed ulice stružka, do níž se „to“
splachovalo. Využívaly se i hluboké sklepy. V nejlepším
případě se obsah „nočních nádob“ vynášel do záchodové díry
zbudované na parcele za domem.
Čínští měšťané stavěli v téže době své „noční nádoby“ na ulici
před dům. Museli to udělat v noci či nejpozději nad ránem,
protože ráno se do města vydávali zemědělci z širého okolí.
Přijížděli se zvlášť uzpůsobenou kárkou, fekálním vozíkem, do
něhož si obsah přistavených nádob přelévali. Byla to geniální
symbióza: čínští měšťané se zbavili toho, co jim bylo
v městské aglomeraci k ničemu, a čínští venkované přišli
zdarma k vysoce ceněnému hnojivu. Tak ceněnému, že pro něj
občas mezi rolníky propukaly i půtky a šrůtky. „S jakou
žárlivostí a pečlivostí si každý z rolníků střežil svůj obvod,
je patrné z toho, že spory mezi nimi byly často řešeny před
soudním dvorem jako vážné narušení pořádku a pravidel
soužití,“ píše ve své poučné a úžasně zábavné knize Středověká
Čína (aneb Společnost a zvyky v době dynastií Sung a Jüan)
sinolog Augustin Palát.
Snad nakonec moderní Číňané s tažením za čistotu veřejných
záchodků uspějí. Vždyť v tom víceméně uspěla i Praha, jejíž
veřejná WC byla velmi dlouho strašidelnou ostudou. Ale je
opravdu oč stát? Není lepší, pokud to jenom trošku jde, vrátit
přírodě to, co podporuje její růst? Je rozumné to zmrhat
v kanalizaci? Poslyšme, co o kanalizaci praví romanopisec
Victor Hugo: „Žádné guano není tak úrodné jako zbytky z města.
Velké město je velký zdroj mrvy. Využít město k zúrodnění
venkova, to by byl úspěch. Naše výkaly mají cenu zlata. Co
děláme s tímto zlatem? Vyléváme ho do hlubin. Tušíš, co
všechno v sobě ten podzemní proud smrdutého kalu skrytý pod
chodníkem skrývá? Skrývá kvetoucí louku, zelenou trávu,
majoránku a šalvěj, drůbež a dobytek, provoněné seno a zlaté
obilí, chléb na tvém stole, tvoje potěšení. Současný systém
škodí. Lidé si myslí: uklízíme město – a zatím oslabují
civilizaci. Kanalizace je omyl.“
A to se nám kanalizace od dob Victora Huga protlačila z měst i
na venkov. Sám patřím k těm zdánlivým šťastlivcům, kteří jsou
na kanalizaci napojeni jak ve městě, tak ve víkendovém
domečku. I kdybych postavil nějakou „noční nádobu“ nad ránem
na ulici, ani v Praze, ani ve vísce u řeky Sázavy si pro ni
nikdo uznalý nepřijede. Ale milý Victore Hugo, ty máš svatou
pravdu, a jestliže ji máš, pak je třeba změnit návyky tam, kde
to jde. Ať žijí moderní ekotoalety, které nám samy, jen
s pomocí elektrického proudu, vyrábějí kompost, anebo
prachobyčejný, provozně daleko levnější, pilinový záchod!
Jenže to už jsme příliš daleko, u kompostu a jeho mystérií. O
nich možná někdy jindy. |
