|
|
 O
citlivé duši ve znetvořeném těle
Davida Lynche proslavily čarovné výpravy do lidského
podvědomí, s magickou uhrančivostí míchal skutečnost se sny a
vizemi, vizuálně agresivním podáním připravoval cestu všem
pozdějším následovníkům. Tituly jako Mazací hlava, Modrý
samet, Twin Peaks (film i seriál) či Zběsilost v srdci, kterou
v tomto týdnu rovněž spatříme (v pátek 6. 7. večer), okamžitě
dosáhly kultovního uctívání. Jenže tyhle snímky natočil až
poté, co prokázal, že dokonale zvládl klasické vyprávění.
V dramatu Sloní muž (2. 7., ČT2, 22.05), příznačně natočeném
černobíle a v soumračném ladění, se pokusil realisticky
pojednané osudy znetvořeného muže propojit s působivou, až
útočně vemlouvavou kresbou viktoriánského období se vší
ponurostí jeho temných zákoutí – a uspěl nad všechna
očekávání. Odkaz německého expresionismu, obrazů
připomínajících tíživou noční můru, přetavil do vizuálně
hutného výrazu, který svým znepokojivým zpodobněním jakoby
předznamenává budoucí Lynchovo zacílení.
Námětově to není film objevný, i jiná díla se věnovala
nešťastníkům, vyloučeným z lidské společnosti, ba často
zavřeným do klece a ukazovaným jako hříčka přírody. Z
televizního uvedení známe pamětihodné Zrůdy, vzniklé již
počátkem třicátých let, nejnověji sem lze řadit například
Černou Venuši, loni uvedenou do zdejších kin. Sloní muž se
ovšem titulovým hrdinou, jehož mistrně ztvárnil k nepoznání
namaskovaný John Hurt, nezabývá přímo, nýbrž skrze lékaře
(Anthony Hopkins), jenž jej náhodně nalezl jako cirkusovou
atrakci a od majitele si jej vypůjčil k vědeckému prozkoumání.
Záhy zjistí, že otupělý, bezprávný, do sebe jakoby zhroucený
„netvor“, zprvu přikrytý plachetkou, je doopravdy rovnoprávnou
lidskou bytostí schopnou mluvit, manuálně zručnou a dokonce
nadanou intelektově i citově, vnímající krásu, která jemu
osobně byla upřena. Jenže dosavadní vlastník odmítá lidství
svého exponátu uznat a bezohledně se jej opět zmocní...
Dobrodružná, místy až děsivá rovina příběhu není rozhodující.
Důležitější je náhled do lidského nitra. Spolu s doktorem se i
divák učí nevnímat deformovaný vzhled, nýbrž duši pod tímto
zevnějškem skrytou. V tom tkví hlavní deviza tohoto filmu,
oproštěného od jakékoli senzacechtivosti, jakkoli právě o ni,
odlidštěné a hrůzné, pojednává. Plně pak pochopíme touhu
sloního muže být „normální“, když v poslední scéně odkládá
kupu dosud nezbytných polštářů, veden touhou konečně usnout
jako kterýkoli jiný člověk.
Jan Jaroš, filmový publicista
|
