|
|
 Jaroslav
Vanča, pedagog FAMU
Tak jako úponky hrachu…
Člověka by měly fascinovat ty nejprostší věci, říkám si občas,
to ony jsou přece základem našeho vztahu ke světu, v kterém
žijeme, a tudíž se jej máme pokoušet pochopit, seč nám rozum
spolu s citem stačí. Hvězdné nebe, světlo slunce, plynutí
řeky, cesta života, to je to, oč tu běží. Anebo takový hrášek
v truhlíku u nás doma za oknem, ty jeho úponky se kroutí,
tápou v prostoru, přímo hmatají po nějaké té opoře, a když ji
naleznou, celé tělo rostliny jako by se skrze pohyb lodyhy
vydalo za nimi, profesionálními průzkumníky. Jako ony ve
skutečnosti, já nad nimi pomyslně kroutím hlavou a nemohu
najít a pochopit zdroj té síly, té vůle a chtění, který to vše
odněkud řídí, vždyť takový hrách nemá ani centrální nervovou
soustavu, kde nic tu nic, snad nějaké ty světločivné buňky v
epitelu, ale to nic nevysvětluje.
Přečetl jsem si kvůli tomu učenou knihu o rostlinné
morfologii, ledacos jsem se dozvěděl, to hlavní ale ne, ta
chytrá kniha vedla jen k dalším otázkám, a tak jsem si aspoň
uvědomil: o takových věcech by měl autor před svými čtenáři
jaksi „naživo“ přemýšlet, třeba zrovna o vztahu hrachu a
slunce, když už je ausgerechnet léto přede dveřmi, a ne stále
jen o tom, jakými profesionálními hajzly jsou zřejmě ze své
podstaty mocní lidé a proč je kvůli tomu celá společnost
vepsí.
Ale jak o tom vlastně psát, ptal jsem se sebe sama. Básníci
dobře vědí, že lze soukat verše i skrze inspiraci jinými
básníky, malíři zas malují své obrazy často ovlivněni jinými
obrazy, namnoze lepšími, než jsou ty dosavadní jejich. Snad
něco podobného platí i pro fejetonistu, řekl jsem si, než jsem
se vrhl do četby několika desítek novinářských zamyšlení
různých žánrů, nalezených během minulých dnů a týdnů. A čeho
jsem se dobral? Opět pocitu tápavého hledání, rozhodně
tápavějšího, než jakým se vyznačují ony hrachové úponky. Jako
by se fejetonisté, a to i ti zvučných jmen a vypsaného stylu,
dnes neměli oč opřít, jako by se úponky jejich myšlenek
napořád točily kolem své osy a nenalézaly pevného tématu, o
nějaké té vertikále ani nemluvě. Namísto naděje jen konkrétní
či povšechné poukazy na setrvačnost špatnosti, na chyby
v systému, leckdy už i na špatný systém jako takový. Zřídkavý
optimistický náhled prozrazuje spíše onen pověstný „nedostatek
informací“, a ještě spíše oněch informací, jež člověku dodává
cit. A nadhled, ten je teprv vzácnou komoditou na dnešním trhu
myšlenek.
Zdá se tak dokonce, že ku zlepšení stavu věcí zatím nelze
podniknout nic zásadního. Rady jako by si nevědělo ani umění,
všichni ti „nadějní mladí“ literáti, výtvarníci či filmaři
nehledají řešení, v nejlepším případě „kladou otázky“, jimiž
je beztak až k zahlcení zavalen současný svět. Ve světě lži
nelze lež sprovodit ze světa ani jejím protikladem, nýbrž jen
světem pravdy, takto nazřel Franz Kafka dobu, v níž bylo
souzeno žít jemu i nám. A je to právě soudobé vzedmutí
prolhanosti, věrolomnosti, cynických ataků proti slušnosti,
tak jak ji chápou právě že lidé slušní, kteří vytvářejí
informační, ale i morální smog, zakrývající nám pohled na
slunce, vodní hladinu, hvězdnou oblohu, na samotné zdroje
života a jeho smyslu. Ale také třeba na lodyhu hrachu, od věků
hledající a nalézající oporu svými úponky.
A propos: ty úponky zdánlivě usilují o nemožné, sváří se nejen
s gravitací a s prázdnotou okolního prostoru. Všiml jsem si,
jak úporně vzdorují též větru, který je z té touhy po
vertikalitě občas sráží k bezmocnému povlávání. Dodnes u nás
příležitostně žertujeme na konto bolševika, který mu chtěl
ústy svých ideologů poručit. Leč nezdá se nám někdy, že naši
mocní chtějí opět poručit větru, kam má vanout, jakkoli přitom
neznají ani způsob, jak mu vzdorovat? A přitom se lze –
příležitostně – optat třeba hrachu. Taková otázka však nejprve
vyžaduje zamyšlení nad výše zmiňovaným záhadným zdrojem jeho
vůle k vzedmutí a pnutí... |
