|
|
 Anna
Fusek, flétnistka
Narodila jste se v Praze, ale svět vás dnes považuje za
německou umělkyni. V Německu žijete od raného dětství – co
bylo příčinou odchodu?
Na to, proč přesně konflikty s tehdejším režimem nakonec
přiměly moje rodiče k rozhodnutí opustit v roce 1982
Československo, by asi měli a uměli nejlépe odpovědět oni. Mně
byl v té době ani ne rok a půl. Mimochodem s tou národností je
to složitější; někdy jsem v programech uváděna jako česká
hudebnice. Sama jsem spokojena s obojím. Vyrůstala jsem
stejnou mírou s německou i s českou řečí a kulturou. Obě jsou
mou podstatnou částí a nezdá se mi nutné přiřazovat se k
některé z nich.
Jak se žije s dvojí národní identitou? Cítíte to spíš jako
výhodu, anebo to má i své zápory?
Vyrůstat se dvěma jazyky je bezpochyby štěstí. Jinak mi
samozřejmě chybí srovnání. Pocit propojení s jedním konkrétním
místem, jaký někteří lidé popisují, asi neznám. V průběhu
dětství jsme žili v ruzných městech, protože jsme se s rodiči
asi třikrát stěhovali, takže emocionální vztah k domovu jako
místu dětských vzpomínek nemám. Ale taky nemůžu říci, že by mi
chyběly. Vyrůstání, jaké jsem měla já, umožňuje velkou svobodu
a otevřenost, ovšem nevýhoda je, že člověk má asi
intenzivnější pocit, že vlastně nikam nepatří.
Od pěti let hrajete na housle, v šesti jste přidala zobcovou
flétnu a v osmi klavír. Jaké pro vás bylo dětství strávené s
hudbou? Převažovala radost jako spontánní projev talentu,
anebo spíše povinnost?
Myslím si, že jsem měla ideální a přirozené podmínky pro hraní
hudby. Oba moji rodiče nemají s uměním profesionálně co do
činění, jsou to matematici se zájmem a smyslem pro umění. Měli
tudíž zájem na mém hudebním vzdělání, ale nevyvíjeli na mě
nějaký tlak. A vedle hudby existovalo vždy ještě mnoho jiného.
Například blbnutí s bratry.
Pak už přišly hudební školy a kurzy. Jejich přehled je
mimořádně široký: Dortmund, Münster, Rotterdam, Berlín,
Basilej... Na které z nich vzpomínáte nejraději?
Nerada bych musela volit jedno jméno. Mám určitě štěstí v tom,
že si umím rychle zvyknout na nová prostředí a místa a
prožívám je pak jako obohacení. Co se týče mého studia, musím
říci, že jsem při všech pochybnostech a krizích všude měla
skutečný požitek z toho, že se mohu zabývat tak hezkými věcmi,
jako je hudba, filozofie a literatura, a poznávat při tom
fantastické lidi.
Své umělecké ambice dělíte mezi souborovou hru a sólistickou
činnost. Přitom v souborech nehrajete jen na zobcovou flétnu,
ale také na housle a na klavír nebo varhany. Jaké to je, držet
se na špičkové úrovni hned s několika nástroji?
Každý z těchto nastrojů má své kouzlo. Housle vyžadují
disciplínu pravidelnosti, klavír klade většinou vyšší nároky
na nastudování díla a jeho interpretaci a zobcová flétna je
jistým způsobem jednoduchá svojí bezprostředností, ale právě
proto je také velice zrádná. Rozhodně bych litovala, kdybych
se některého z těchto nastrojů musela vzdát.
Recenzenti koncertů Magdaleny Kožené s českým souborem
Collegium 1704 nebo s italským souborem dobových nástrojů
Venice Baroque Orchestra shodně oceňovali moment, kdy jedna
členka souboru vstala od houslového partu a bravurně přednesla
Vivaldiho koncert pro zobcovou flétnu a orchestr. Působila
jste v tu chvíli jako zjevení: dokonce jste strhla svým
provedením publikum k „nemístnému“ potlesku hned po první
větě. Hodláte v těchto překvapeních pokračovat, anebo
plánujete přechod k dráze sólistky?
Je příjemné, že se pro mě rozdíl mezi sólovou hrou a hrou v
orchestru stále zmenšuje – ostatně rozdíl mezi sólem a
orchestrální hrou je ve staré hudbě většinou menší než při
provádění novější hudby. Při prvních sólových vystoupeních s
orchestrem byly vzrušení a strach mnohem větší než při hře v
orchestru. S rostoucí zkušeností nyní požitek z takových
koncertů roste a radost ze společného muzicírování převažuje.
Když mohu stát na pódiu s lidmi, které mám ráda, a užít si
společně hudbu, je to krásná zkušenost nezávisle na tom, zda
jsem zrovna sólistkou, nebo členkou orchestru. Hrát jako
sólistka je pro mě většinou náročnější po stránce technické. A
protože náročné úlohy vyhledávám, těšilo by mne, kdybych i v
budoucnu vystupovala jako sólistka.
Vedle barokní hudby, což je vaše dlouhodobá specializace,
interpretujete často i současné skladby třeba v Duu KlangArt,
ve kterém s vámi hraje perkusionista Lasse Gundelach. Co vám,
vyznavačce autentické historické interpretace, dává kontakt s
hudbou vzniklou ze zcela jiných harmonických, melodických,
rytmických východisek?
Hudební dějiny obsahují ve všech svých epochách a hudebních
stylech až po nejnovější kompozice nevyčerpatelné množství děl
vysoké hudební kvality, obsahové a emocionální hustoty, která
mě oslovují a zajímají. Literatura pro zobcovou flétnu není
ale tak bohatě vybavena jako literatura pro klavír nebo
housle. V romantické literatuře a v klasické moderně, kterou
mám mimořádně ráda, není bohužel vůbec nic a velmi podobné je
to s hudbou od poloviny dvacátého století: ani tady neexistují
skoro žádná díla pro větší komorní obsazení se zobcovou
flétnou a také skoro žádný koncert pro tento nástroj. Zajímavé
nové kompozice v této oblasti by mě velmi potěšily!
Milan Pokorný
Foto Zbyněk Pecák
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 12. 6. |
