Číslo 25 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor s flétnistkou.
Annou Fusek.

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


 





Cit pana Tomáše pro sníh

Napsat o autorovi, že barvitě líčí krásy bílých plání, může vypadat jako stylistická barvoslepost. Přesto to vystihuje novou knihu Tomáše Sniegoně Tváří v tvář Severu vydanou v květnu v Radioservisu asi nejlépe: fejetony v ní jsou barvité, čtivé, mají cit pro detail a sálá z nich zvídavost a zájem o chladné severní končiny. Ostatně – může vůbec psát o něčem jiném než o severu člověk, jehož příjmení evokuje sníh?
Čteme-li severské fejetony Tomáše Sniegoně, dlouholetého spolupracovníka Českého rozhlasu, a současně jezdíme prstem po mapě, začíná se naše cesta na Špicberkách, pokračuje do Grónska, na norské Lofoty, za švédskými mořeplavci a do švédského vnitrozemí, do Dánska, Laponska, na Faerské ostrovy, Island a Shetlandské ostrovy. Jenže proč zůstávat jen na severní polokouli, když sníh a led jsou i na té jižní? A tak se čtenáři s autorem nalodí na norskou loď Fram a plují k břehům Antarktidy. Míjejí při tom Falklandské ostrovy a ostrov Jižní Georgie. I poblíž jižní točny jsou však patrné stopy seveřanů, ať se jedná o polárníky, nebo velrybáře. Na každé zastávce čeká příběh nebo alespoň několik postřehů rozvinutých jako červený koberec na uvítanou, aby se čtenář cítil v té dálavě trochu jako doma.

Chladná krása

Takový koberec na studené severské půdě přitom mnohdy znamená víc než doušek z pověstné placatky na zahřátí. Ano, severské krajiny jsou krásné, i lidé jsou tu krásní a způsob, jak je obojí, krajina i lidé, spravováno, příkladné. Současně vše může na návštěvníka působit až příliš dokonale, dost odtažitě a zatraceně chladně.
V Dánsku nebo Norsku není například úplně běžné pouštět se do řeči s lidmi na ulici nebo v kavárně. To je ale základ reportérské práce! Pokud k hovoru na Severu přece jen dojde, je potřeba respektovat větší osobní odstup, než jaký je obvyklý ve Střední Evropě. Můj osobní rekord, co se týče metrů, o něž je třeba při rozhovoru poodstoupit, padl nedávno, když jsem natáčela rozhovor s profesorem ekonomie na Stockholmské univerzitě. Ještě že mám dobrý mikrofon, protože pan profesor mě vykázal přes půl místnosti před sebe na gauč, zatímco sám seděl u stolu na kancelářské židli, která umožňovala hluboký záklon. Odhaduji, že mezi námi zel osobní prostor o délce tři až čtyři metry.
V Norsku toto ilustruje vtip o rozdílu mezi introvertním a extrovertním Norem: když mluvíte s introvertem, celou dobu se dívá na špičky svých bot. Extrovert se dívá na špičky těch vašich.
Z toho plyne, že líčení ze severu, kde vystupují a celkem bez ostychu mluví lidé, které autor předtím neznal, je potřeba patřičně ocenit. I Sniegoňovy fejetony o politice nebo historii jsou empatické a vřelé. Jak píše hned v úvodu, jeho návod na použití života (do nějž lze zajisté zahrnout i psaní reportáží a fejetonů) se již mnoho let skládá ze tří bodů: „globální pojetí, pozitivní nadhled a lidový přístup“. Takový program rozmrazí leckteré neosobní a odtažité téma.

Nakažlivá poetika souostroví Lofoty

Jak psát o Skandinávii

Domnívám se, že dnes může český novinář či česká novinářka referovat o Skandinávii nebo šířeji o takzvaném severu, třemi základními způsoby: za prvé jako o exotickém prostoru ledu a sněhu (nebo alespoň s chladnějším počasím) a o zvláštnostech tamějších lidí, zvířat a rostlin. Za druhé jako o ideálním koutu světa, kde mnoho věcí funguje hladce, ne-li přímo modelově. Lidé jsou tu vzdělaní a přemýšliví, ochotní věci neustále zlepšovat a zastávají otevřený (ve smyslu transparentní) přístup k informacím. Psát takto o severu často znamená zobecňovat a betonovat stereotypy, ale jako příklad a inspirace k dobré praxi pro ne příliš dobře spravované země a komunity to slouží dobře. Za třetí jako o prostoru, který má, stejně jako všechny ostatní země na světě, svá výsluní a své stíny a kde se společnost skládá z lidí z masa a kostí, tedy dobrých i zlých. To, že tito lidé občas řeší problémy, které by bylo možné zvenčí označit jako zhýčkané, neznamená, že pro ně nejsou významné. Při takovém způsobu referování je důležité oprostit se o nutkání srovnávat s prostorem mimo sever.
Většina fejetonů Tomáše Sniegoně podle tohoto dělení náleží do kategorie jedna. Současně se jedná o ty nejvíc nadčasové. Do kategorie dvě patří hlavně postřehy ze Švédska a Norska. Do kategorie tři, která je nejvíce poplatná době, můžeme zařadit fejetony o současném Grónsku nebo o temných silách ve švédské společnosti.
Referovat o stinných stránkách Skandinávie není v Česku příliš obvyklé. Vyslovím tu další svoji hypotézu: aktuální problémy ve Skandinávii jsou buďto velmi podobné jako v dalších evropských státech (například problémy s nezaměstnaností mladých, potíže s integrací cizinců, silné nacionalistické tendence, překotný industriální rozvoj v Grónsku apod.), jen se týkají mnohem méně lidí, kteří navíc žijí na okraji Evropy. Nebo jsou tzv. luxusní. Za takové považuji například nekonečné debaty o dalším vylepšování rovnoprávnosti mezi pohlavími pomocí silných argumentů (muži a ženy si přitom ve Skandinávii jsou – parafrází George Orwella – jedni z nejrovnějších na světě) nebo některé pseudoproblémy pokrokového skandinávského školství. Anebo postřeh, který mi z Oslo rozhořčeně telefonoval dánský známý: z norských novin křičel před časem palcový titulek „Nedostatek parkovacích míst v Oslo!“. Již v prvním odstavci se přitom ukázalo, že norské rodiny a obyvatelé Oslo nemají kde parkovat... svá druhá a třetí auta.

Nordománie

Jeden z nekonečného množství islandských vodopádůZ pohledu aktuálního zpravodajství a publicistiky je tak Skandinávie zajímavá zřejmě jen tehdy, pokud se stane opravdu nečekaná událost jako například otištění karikatur proroka Mohameda v roce 2005 v dánském deníku Jyllands-Posten nebo tragické události na norském ostrově Utoya v létě 2011. Jinak každodenní politický, společenský nebo kulturní život editory zahraničních médií příliš neuchvacuje. Novináři-nordisté se proto raději věnují dlouhodobějším fenoménům a nadčasovým tématům. V nich už hrany kritiky bývají značně otupeny, anebo tu dochází ke smířlivé katarzi. Tímto nehoruji pro jakousi přísnost a kritičnost vůči Skandinávii. Jen mě ten dlouhodobě pozitivní obraz severu zajímá. Odkud se vzal? A je pravdivý? Jak mi vysvětlila Dagmar Hartlová, nordistka z FF UK a překladatelka, v Česku tento navýsost pozitivní obraz Skandinávie (jakožto menší části Severu) panuje již od šedesátých let 20. století. V rozvolněnějších poměrech druhé půlky šedesátých let se totiž přeložilo mnoho děl skandinávské literatury z období od třicátých let do současnosti. Texty to byly čtivé a kvalitní a dovolovaly čtenářům unikat do krásné severské krajiny a ke společnosti dbající na solidaritu a spravedlnost. Ani v šedesátých letech však nebyla Skandinávie pro Čechy metaforicky Amerikou, která čekala na své objevení. Ve třicátých letech, těsně předtím, než vypukla druhá světová válka, zuřila v Československu nordománie. Severské romány se překládaly jako o závod (jen švédských vyšlo v této dekádě sto sedmdesát), a to přímo ze severských jazyků, nikoli již přes němčinu. Mimochodem v tomto období, konkrétně v roce 1936, vydává Karel Čapek svoji Cestu na sever, která je od té doby referenčním bodem pro všechny cestovatele tímto směrem.

My a oni, oni a my

Pozoruhodně ani Československo ve třicátých letech sever neobjevilo. Zájem o tamější literaturu (ta je totiž vstupní branou, skrze niž Češi a Slováci tuto část Evropy poznávají) je mnohem starší. Sahá až do sedmdesátých let 19. století. Tehdy se do češtiny začala ve větší míře překládat díla současné evropské literatury. Skomírající mateřštině měla v těle rozproudit druhou mízu. Vedle děl anglických, německých a francouzských se tedy překládala i díla severská. Severská literatura v posledních třech dekádách 19. století prožívala své zlaté období. V Dánsku tvořil J. P. Jacobsen, v Norsku Henrik Ibsen a Bjornstjerne Bjornson, ve Švédsku August Strindberg, abychom jmenovali ty úplně nejznámější. Do češtiny byla jejich díla převáděna poměrně rychle, což umožnilo napojit se na aktuální situaci na vzdáleném severu. První vlna severské mánie zasáhla české země tedy již ke konci 19. století. Kontakty mezi českým a skandinávským prostorem jsou ale ještě starší. Můžeme jmenovat kuriozity typu Univerzity Karlovy, kam ve středověku jezdili studovat švédští studenti, protože to měli blíž než do Boloně či Paříže. Nemůžeme opomenout ani Seveřany působící na dvoře císaře Rudolfa II, jako byl například Tycho Brahe. Třicetiletá válka, která vypukla dvě dekády po jeho smrti, do českých zemí přivedla švédská vojska. Jejich zásah do krajiny a životů lidí byl nesmazatelný. Jejich kořist kulturních artefaktů značná. Ve švédském výkladu dějin jsou samozřejmě chápány jako bohatství spojené s rozmachem švédské říše. Musíme ale také připomenout azyl, který zejména Švédsko nabízelo politicky či nábožensky nepohodlným jedincům z české kotliny jako například Janu Amosi Komenskému nebo československým Židům a emigrantům po roce 1948, respektive 1968.

Severní mys v Norsku, který vlastně není nejsevernějším výběžkem EvropyLáska neopětovaná

I když se tedy středoevropský a severský prostor stýkaly a potýkaly vždy, intenzita byla kolísavá a totéž lze říct o náklonnosti. Neplatí totiž, že česká, případně československá láska ke Skandinávii a severu je stejnou měrou opětovaná. A platí to dnes, stejně jako to platilo před sto dvaceti lety. Tehdy, v roce 1892, totiž do Prahy zavítal dánský literární kritik Georg Brandes. Ve své době byl celoevropsky známý a uznávaný, spisovatelé z celé Evropy mu zasílali svá díla a s lehkou obavou očekávali jeho hodnocení. V Praze se Brandes setkal jak s českou, tak s německou radikální mládeží, ovšem neobyčejný dojem udělal zejména na básníka Jaroslava Vrchlického. Ten vedle něj seděl u stolu při takzvaném Večeru Brandesově na Žofíně a kritikův proslov o boji malých národů proti velkým uzurpátorům ho ohromil tak, že si okamžitě na ubrousek poznamenal črtu jedné ze svých básní. Ve sbírce Bodláčí z Parnasu nese název Jiřímu Brandesovi a dnes bychom ji nejpřiléhavěji vystihli jako poměrně patetickou. Připadá mi vtipné, že když si popis této cesty a onoho večera na Žofíně najdeme v Brandesově deníku, zjistíme, že kritik rozhodně neměl svůj proslov předem pečlivě vypilovaný, jednalo se spíš o chvilkovou improvizaci. A Praha dánského kritika také moc neokouzlila. Připadala mu šedá a lidé zamlklí. Na jednostranné náklonnosti a platonické lásce pochopitelně není nic špatného. Podle mě je ale důležité čas od času této jednostrannosti pohlédnout tváří v tvář. Nebo si připomenout, že na povrch dokonalá Skandinávie je ve skutečnosti mnohem barevnější, různorodější a složitější. I proto je zajímavé knihou Tomáše Sniegoně zalistovat.

Daniela Vrbová, redaktorka ČRo 6



  Dobrý časy v oparu...    
  Pořiďte si
 
  Jak Skála mořské řasy našel

  Navštivte  
 
  Cit pana Tomáše pro sníh
  Téma