|
|
 Dvě
možnosti
Sedmnáctého května 1724 vznikl jediným výbuchem nedaleko
jezera Mývatn na severovýchodním Islandu kráter o průměru 320
metrů. Místní ho pojmenovali Víti, tedy Peklo. Následné
takzvané mývatenské ohně, sopečné erupce, trvaly pět let. Láva
z kráteru Leirhnjúkúr zničila tři statky a pomalu, ale jistě
se valila ke kostelu. Pár metrů před ním se však najednou
zastavila, a tak nastal jeden ze tří známých islandských
historických příkladů, kdy – bulvárně řečeno – zvítězil duch
nad hmotou. Můžete se o tom přesvědčit ve vesničce Reykjahlíd:
kousek za hotelem najdete základy starého kostela a pár metrů
od nich ztuhlé lávové pole.
O svatodušní neděli počátkem června roku 1783 se na jihu
Islandu udělala tma jako v noci. Začal padat černý popel,
ozývalo se dunění a praskot a země se chvěla. Po dvou dnech
vyschla řeka Skaftá a po dalších dvou se z řečiště vyvalila
láva. Vypukla největší známá erupce v dějinách: z pětadvaceti
kilometrů široké pukliny vyvřela láva, která nakonec pokryla
565 kilometrů čtverečních země... Šest týdnů poté uspořádal
ve vesnici Kirkjubaerklaustur farář Jón Steingrímsson
bohoslužbu; určitě to vyžadovalo pevné nervy, neboť láva se už
blížila ke kostelu. Během bohoslužby se lávový proud zastavil,
což bylo označeno za zázrak a za důkaz „úžasné ochrany
Všemohoucího“. Neústupný kazatel, který „ohňovou mši“
odsloužil, získal přezdívku „ohňový farář“.
Při tomto běsnění přírody nakonec na ostrově vyhynulo 53
procent skotu, 83 procent ovcí a 77 procent koní. Počet
obyvatel klesl o dvacet procent a dánský král začal uvažovat o
přestěhování zbylých Islanďanů do Jutska. Lidé z Islandu to
však ústy svých mluvčích v Kodani odmítli a slíbili do konce
století pozvednout ekonomiku na původní úroveň a zvýšit
populaci. To, že se jim to podařilo, můžeme bez rozpaků také
označit za zázrak...
Uprostřed lednové noci roku 1973 se zničehonic otevřela země v
městečku Heimaey na Ostrovech západních mužů u jižního pobřeží
Islandu. Naštěstí bylo zrovna špatné počasí, takže rybářské
lodě kotvily v přístavu. Šest tisíc obyvatel ostrova se tak
podařilo bezpečně evakuovat na pevninu a nikdo nepřišel o
život. V městečku, které pak půl roku pozvolna zapadalo
sopečným popelem, zůstali jen záchranáři. Nad přístavem začala
vznikat nová hora a hrozilo reálné nebezpečí, že láva ucpe
vjezd do přístavu, zavalí továrnu na zpracování ryb a celé
město odřízne od světa. Jeden starý profesor z Reykjavíku
navrhl na první pohled naivní řešení – stříkat na lávu silné
proudy vody. Nikdo nic lepšího nevymyslel, a tak si záchranáři
zapůjčili nejvyspělejší techniku z amerických základen v
nedalekém Keflavíku a začali lávu kropit. Za nějaký čas
skutečně ustoupila, obrátila se jiným směrem, ovšem nepřestala
pustošit domy; celkem jich zničila na dvě stě a blížila se ke
kostelu. V islandské historii již dvakrát odehraný scénář se
začal uskutečňovat potřetí. Lidé se rozhodli uspořádat
poslední bohoslužbu. Všechno se tentokrát natáčelo a
dokumentovalo – a láva se zastavila před kostelem… Stříbrné
předměty žárem zčernaly, pukly varhany, ale kostel zůstal stát
a stojí dodnes.
Jak je to možné? Existují dvě teorie: ta první hlásá, že
zázrak zastavení lávy způsobily modlitby věřících, a ta druhá,
že to bylo něco jiného. Můžete si vybrat, které z těch
vysvětlení se vám líbí víc...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
