|
|
 Miloš
Čermák, publicista
Čtení ve věku sdílení
Vím, že se to nemá, ale hrozně rád čtu lidem přes rameno.
Třeba ráno v metru nebo tramvaji, když má někdo otevřený
časopis nebo noviny. Nejdřív zkoumám, co je to za titul („Hm,
takový seriozně vyhlížející pán, a on čte o Bartošové v
Blesku!“, případně naopak: „Kdo by to byl řekl do té babky, že
si bude tak náružově pročítat Ekonom?“) a pak co konkrétně
čtou. Je za tím dílem zvědavost a dílem profesionální zájem.
A nejsem sám, jeden z bývalých šéfredaktorů Reflexu to dělal
systematicky. V den, kdy časopis vycházel, měl v dopravních
prostředcích oči na šťopkách a s výsledky svého pátrání nás
seznamoval na redakčních poradách. Nejvíc pak chválil ty,
jejichž články někdo ráno v metru nebo tramvaji četl. Někdy
jim dával i finanční odměny! Koketoval jsem tehdy s myšlenkou,
že zjistím, kudy přesně jezdí do práce, a najmu několik
studentů, aby ho „náhodně“ potkávali, vždy náruživě začtení do
Reflexu, konkrétně samozřejmě do mých článků. Ale nikdy jsem
to nerealizoval.
Není pochyb, že nás zajímá, co a proč ostatní lidé čtou. Čtení
je solitérskou činností, kterou však určité kolektivní
prožívání může hezky zpestřit. Web nám to v mnohém usnadnil.
Když lelkuju na nějakém zpravodajském serveru, vždycky mě
nejvíc zajímá žebříček nejčtenějších článků. Je to takový
průzor do vkusu jeho čtenářů. Někteří teoretici médií tvrdí,
že z analýzy čtenářů se o daném médiu dozvíme víc než z
analýzy samotného obsahu. Teď tedy máme dobré nástroje, jak to
zjistit. Zajímavé jsou třeba žebříčky na webu prestižních New
York Times. Vedle seznamu „nejčtenějších“ tam najdeme i
„nejdoporučovanější“, tedy ty články, které lidé doporučují
ostatním e-mailem. Víte, co je zajímavé? Že jsou oba úplně
jiné! Na seznamu nejčtenějších vedou zprávy typu „Kojence
nepustili do letadla, prý byl na seznamu teroristů“, zatímco
na těch nejdoporučovanějších vévodí analýzy a komentáře
renomovaných autorů.
Proč ten rozdíl? Asi tomu každý rozumíme. Prostě se před svými
známými (a někdy i sami před sebou) děláme lepšími, než ve
skutečnosti jsme. Hltáme zajímavosti a kuriozity, ale chceme
budit dojem, že i v novinách se zabýváme seriózními problémy a
důležitými tématy. Je to, jako kdybyste si v metru do
Hospodářských novin schovávali časopis Chvilka pro tebe.
Jiný druh „čtení přes rameno“ umožnil Facebook, když před
zhruba dvěma lety umožnil „lajkovat“ články přímo na
zpravodajských serverech. „Lajkování“ je jiný druh doporučení
než zaslání odkazu emailem. Když něco „lajkujeme“, většinou
chceme sdílet emoci, kterou v nás článek vyvolal. Nejčastěji
to jsou tři emoce začínající na písmeno „ú“: údiv, úžas a
úsměv. Když se něčemu divíme, žasneme nad tím nebo se tomu
smějeme, chceme tyto pocity sdílet s ostatními. A už tolik
nepřemýšlíme, co si o nás budou myslet.
Před pár měsíci se na Facebooku objevily aplikace, umožňující
takzvané sociální čtení. Když jste se do této aplikace
přihlásili, sdíleli jste automaticky na Facebooku všechny
články, které jste v daném médiu přečetli. Aplikace sociálního
čtení například amerického časopisu Forbes nebo britského
deníku Guardian přilákaly miliony uživatelů. Ale za velmi
krátkou dobu se víc než polovina zase odhlásila. A pokles
pokračuje. Proč? Nevíme to přesně, ale zřejmě lidé dospěli k
poznání, že i ve „věku sdílení“ chceme mít při čtení nějaké
soukromí. Že si nějaké články chceme přečíst, aniž by nám
kdokoliv koukal přes rameno. Prozrazují o nás totiž to, co
nechceme, a je jedno, jestli jsou to například rady pro
pacienty s hemoroidy (kdo by se chlubil takovými potížemi?),
či třeba komentář napsaný známý extremistou (kdo by se chlubil
zájmem o takové názory?).
Nůžky nových médií tak svírají žurnalistiku ze dvou stran. Z
té jedné je žurnalistkia „tří ú“: údivu, úžasu a úsměvu. Z té
druhé pak žurnalistika temná či v lepším případě intimní. Mezi
těmi nůžkami je klasický, staromódní novinářský obsah. Nikomu
ho nestrkáme pod nos a nenutíme ho číst, ale ani se
nezblázníme, když nám sem tam někdo koukne přes rameno. Je to
veřejný prostor v tom nejlepším slova smyslu. Problém je v
tom, že nůžky se svírají a místa mezi nimi je čím dál méně. |
