|
|
Každá knížka má svůj osud
Za dlouhé roky, co sbírá samizdaty a exilové publikace, se
Jiří Gruntorád (1952) v těchto knihách dokonale vyzná. Navíc
je na první pohled zřejmé, že je má rád. Návštěva jeho
knihovny Libri prohibiti na pražském Senovážném náměstí vám
může přinést nečekaná setkání. Když zatoužím vidět knihu
Reynkovy poezie, kterou jsem kdysi měla v ruce na jednu
jedinou noc, hledá ji se mnou v regálech tak dlouho, až
konkrétní samizdat u samého stropu objevíme (mimochodem, vydal
ho Sergej Machonin).
Pro dnešního čtenáře, zvyklého na dostupnost veškerých textů,
je knihovna Libri prohibiti těžko pochopitelný fenomén.
Představa, že by člověk zakládal kopíráky a průklepové papíry
do psacího stroje a opisoval desítky a stovky stránek, je
mladým lidem vzdálená asi jako předení na kolovratu. „Člověk,
který dostal samizdat do ruky, se nespokojil s tím, že ho
prostě jen přečetl. Často sedl a udělal dalších dvanáct kopií
pro své přátele, aby je potěšil. Tahle tichá pošta je něco
fascinujícího,“ poukazuje literární historik Jiří Brabec na
důležitý rys samizdatu. Jenže za opisování a šíření těchto
knih se za totality chodilo do vězení – Jiří Gruntorád o tom
může vyprávět z vlastní zkušenosti.
Do knihovny Libri prohibiti se podařilo soustředit na dvacet
tisíc samizdatových a exilových publikací. Základ unikátní
sbírky vznikl už před listopadem 1989 a Jiří Gruntorád ji
později rozšiřoval o strojopisy, které by možná skončily ve
sběru. Exilové knihy pak doputovaly do jeho knihovny ze
zahraničí, často díky velkorysým soukromým darům.
„Každá knížka má nějaký svůj osud, a ty osudy jsou často hodně
zajímavé,“ říká Jiří Gruntorád. Příběhy samizdatů doplní jeho
vyprávění v dokumentu Libri prohibiti, který ve středu 30.
května ve 21.45 vysílá Český rozhlas 3 – Vltava.
Hana Soukupová, redaktorka ČRo České Budějovice |
