Číslo 22 / 2012.

V TOMTO ČÍSLE:.
.Rozhovor se spisovatelem.
Jiřím Šulcem.

Jak z trosek povstala architektura a hudba

Katedrála sv. Michaela v Coventry slaví letos „zlaté jubileum“ nazvané Pokoj a smíření. Uplynulo totiž padesát let od chvíle, kdy Její Veličenstvo královna slavnostně požehnala nové katedrále, která vyrostla na troskách té původní, zničené za druhé světové války.
Uskutečňuje se proto řada koncertů, výstav a dalších slavnostních akcí. Nejvýznamnější z nich je provedení Brittenova Válečného rekviem, skladatelova vrcholného díla, a to ve středu 30. května, rovných padesát let po tamní premiéře. Na stanici Vltava záznam zazní už 4. června, zatímco v den výročí, přesně v čase koncertu, je katedrále a „její“ skladbě věnována vltavská Akademie.
Ještě víc než nový kostel v Coventry slavil Symfonický orchestr města Birminghamu, jehož jméno bude v obou pořadech figurovat. Vznikl roku 1920, pouhá tři desetiletí poté, co zde mělo slavnou premiéru Dvořákovo Requiem. Od těch dob, kdy k centru průmyslové revoluce patřil ještě nezbytný zimní smog, se už mnoho změnilo. Zmizely tramvaje, ale aut je nepočítaně. Dálnicí M6 projedete z Londýna na sever relativně dobře, ale zkuste odbočit do města... Dnešní birminghamská aglomerace je po Londýně v Británii nejdůležitější a nejrušnější.

Symbol smíření

Zhruba dvacet mil – tedy kolem třiceti kilometrů – východně od Birminghamu a přibližně sto mil – tedy asi sto šedesát kilometrů – severozápadně od metropole leží město Coventry. Má za sebou značně pohnutou novodobou historii. Jako významné centrum zbrojního průmyslu bylo v noci ze 14. na 15. listopadu 1940 více než deset hodin bombardováno německou Luftwaffe. Na čtyři stovky bombardérů zničily jeho značnou část včetně krásné středověké katedrály sv. Michaela. O postavení nové anglikánské katedrály se začalo uvažovat hned po válce. S ohledem na tragickou minulost měla symbolizovat smíření a bylo stanoveno, že vyroste vedle zbytků starého chrámu. Z něj byly ponechány věž a obvodové zdi, které tvoří vstup do nového prostoru. Základní kámen byl položen roku 1956 za přítomnosti mladé královny Alžběty II., která tehdy byla na trůně teprve čtyři roky. Katedrála se stavěla šest let a vysvěcena byla rovněž za přítomnosti panovnice roku 1962, tedy dvaadvacet let po hrůzném náletu.
Autorem návrhu nové katedrály byl architekt Basil Spence. Bronzovou sochu sv. Michaela srážejícího démona, stojící hned u vchodu do chrámu, vytvořil jako jedno ze svých posledních a nejlepších děl Jacob Epstein. Tapiserii mimořádných rozměrů s názvem Kristus ve slávě, která vznikala deset let a je umístěna v chrámové lodi, navrhl Graham Sutherland. Působivá katedrála patří mezi přední díla architektury 20. století a vyniká řadou dalších pozoruhodných prvků, jako je třeba Kaple jednoty.

Mše za zemřelé

K vysvěcení katedrály bylo objednáno nové hudební dílo od Benjamina Brittena. Uznávaný skladatel pro svůj opus 66 zvolil básně Wilfreda Owena, důstojníka pěchoty, který padl ve Francii v roce 1918. O jejich zhudebnění uvažoval již dříve. Verše, realisticky líčící děsivé zkušenosti z bojišť první světové války, vložil skladatel do latinského liturgického textu mše za zemřelé. Téměř hodinu a půl trvající Válečné rekviem je tak vlastně jakousi koláží nejen textů, ale i hudebních ploch zpívaných třemi sólisty, smíšeným a chlapeckým sborem a hraných velkým a komorním orchestrem. Vznikla monumentální freska s katarzním vyzněním, jedno z největších děl hudby 20. století. O Brittenovi se hovoří jako o syntetikovi moderny a tradic, o výrazném melodikovi a umělci s mimořádnou zvukovou představivostí dotýkajícím se velkých témat a přesvědčeném o tom, že umění musí být užitečné. Jeho Válečné rekviem si už od tichých vstupních tónů podmaňuje publikum soustředěnou atmosférou, kombinující obřad s poezií, a dojem z liturgie ve velkém prostoru s civilním žalozpěvem.
Při oslavách devadesáti let existence městského orchestru, jemuž Angličané milující zkratky říkají CBSO, zaznělo v Birminghamu hned několik jmen: skladatele Edwarda Elgara, který řídil vůbec první koncert, i dirigujících hostů počínaje Jeanem Sibeliem a konče Valerijem Gergijevem. Na předním místě mezi jedenácti šéfdirigenty pak muselo zaznít i jméno Simona Rattlea, dnešního šéfdirigenta nejproslulejšího orchestru světa, Berlínských filharmoniků. Když stanul v roce 1980 v čele tělesa, bylo mu teprve pětadvacet. Za osmnáct let vybudoval orchestru jedinečné jméno a pomohl mu nejen k mezinárodní proslulosti, ale také ke zbrusu nové koncertní síni s více než dvěma tisíci místy.

Za řízení autora

Do zmíněné řady dirigentů CBSO ovšem patří i jméno Benjamina Brittena. Coby bytostný pacifista se pro otevření chrámu v Coventry rozhodl vytvořit protiválečné dílo a věnoval ho památce svých čtyř přátel, kteří ve válce padli. Skladbu psal pro konkrétní umělce: sopránový part pro Galinu Višněvskou, ženu Mstislava Rostropoviče (z politických důvodů však nakonec premiéru nezpívala), tenorový pro Petera Pearse, svého přítele a spolupracovníka, a barytonový pro Dietricha Fischera-Dieskaua. Premiéru sám dirigoval. V pořadu Akademie zazní ukázky z vůbec první nahrávky Válečného rekviem, která byla natočena právě v tomto původně uvažovaném obsazení, a to hned roku 1963 a opět za řízení samotného autora.
Také letos se při příležitosti uvedení skladby sešlo špičkové obsazení – sólisté Kristine Opolaisová, Mark Padmore a Hanno Müller-Brachmann, Smíšený sbor, Sbor mladých a – jako před padesáti lety – Orchestr města Birminghamu. S nimi dirigent Andris Nelsons. O Válečném rekviem, svým hudebním vyzněním zapadající mezi Brittenovy krásné opery, se hovoří jako o uchvacující hudbě. Vzpomeňme si na to při klidných sólech a duetech, při andělských zpěvech zaznívajících odkudsi shora z kůru, ale třeba i při ohromujícím sborovém Dies irae.

Jana Slimáčková, spolupracovnice ČRo 3 – Vltava

Petr Veber, vedoucí Redakce vážné hudby ČRo 3 – Vltava