|
|
 Jak
je důležité míti Luboše
Luboš mi po celý život pořád něco nosí. Kdysi to byly
samizdaty, opisy různých nevydatelných a zakázaných článků a
knih. Chodil jako čerstvě vystudovaný knihovník kamsi do práce
a ani jeden z nás netušil, že tatáž literární díla by někdy
někdo u nás mohl vydat legálně. Jediné, co Luboš dlouho
nenosil, byla trikolora na klopě, když vypukla sametová
revoluce. Jeho komunistický šéf, který v listopadu rychle
obrátil kabát, to také Lubošovi někdy v lednu 1990 pěkně
vytmavil. Zastavil ho na chodbě, přísně se na něj podíval a
pravil:
„Vy nemáte trikoloru? Vy nejste s náma?“
A tak Luboš z té práce odešel, a protože se to najednou mohlo,
založil si vydavatelství. Vzhledem k tomu, že to všechno mohlo
jít tenkrát tak snadno – snadno založíš, snadno zkrachuješ –,
dal se na něco, co vydrží déle. Stal se vydavatelem lékařské
literatury a zůstal jím dodnes. Je ovšem pravda, že když chci
s Lubošem mluvit, je nejlepší zavolat mu v neděli do práce...
Ani v téhle době nepřestával Luboš něco nosit. Přicházel a
dával knížky hlavně mé ženě lékařce. Časem před nás ovšem
položil na stůl i něco, co se zdravotnictvím nemělo na první
pohled mnoho společného, třeba paměti hudebního kritika Jiřího
Černého nebo knížku o Vlastovi Třešňákovi. Když jsem se
zeptal, jak to jde dohromady s původním záměrem jeho
vydavatelství, pravil, že hudba přece léčí, a udělal na to
téma ještě několik vtipů, které by rozesmály i exekutora.
V posledních letech přináší Luboš tolik nových knih a cédéček,
že člověk zírá. Stal se tím vydavatelem, o němž například
písničkáři z volného sdružení Šafrán odjakživa (a od dob
Jiřího Pallase marně) snili. Má na svědomí různé edice či
reedice desek, které by nikdo jiný pravděpodobně nevydal.
Objíždí po celé republice všemožné sběratele starých nahrávek
a mámí z nich za přijatelnou cenu záznamy starých koncertů.
Nemusím snad ani zdůrazňovat, že se na tom téměř nikdy nedá
vydělat, takže po Lubošovi skoro jistě nezůstane moderní
vydavatelský dům ani vlivné mediální impérium, ale „jen“ velká
knihovnička dokumentující jednu zajímavou a bez něj nejspíš
zapomenutou kapitolu kulturní historie.
Před několika dny měl Luboš padesátiny. Písničkáři mu
uspořádali koncert a nikdo z nich neodmítl přijít a zahrát.
Přestože jsme tu slavnost před Lubošem tajili, něco vytušil a
přinesl – dort. Ale ještě než jsme se rozloučili, podal mi
další knihu, kterou právě vydává:
Jmenuje se Zběsilé balady a jsou to texty písní zapomenutého
písničkáře Jiřího Zycha. Autora, který už dávno zřejmě nic
neskládá, vypátral na Moravě. Ani jeho žena prý netušila, že
byl kdysi autorem písní, které bouraly sály...
Je zkrátka důležité míti Luboše. Pořád člověku něco nosí, až
začnete mít obavy, jestli to, co přinesete vy jemu, stojí
vůbec za to...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
