|
|
 Alena
Wagnerová, spisovatelka a publicistka
S odvahou naivity.....
Když se člověk před rokem 1989 blížil k hraničnímu přechodu
v Rozvadově, začalo se s ním něco dít. Zpozorněl, rozhlédl se
po autě, jestli někde neleží něco, co by mohlo vzbudit
nežádoucí pozornost, a zároveň se snažil nasadit lhostejnou
tvář, aby na sebe snad svou nervozitou neupozornil a byl pokud
možno nenápadný. Snad nikde jinde moc a svévole režimu nebyla
pro obyčejného občana tak hmatatelná jako právě tady, na
hranici mezi dvěma systémy. A každý věděl, že je této moci
vydán na milost a nemilost. Svým způsobem nežádoucí, ba
podezřelé už bylo přes hranici obou systémů vůbec cestovat, už
z toho vznikal jakýsi nedefinovatelný pocit viny. (U některých
ovšem i triumfu, že ostatní sedí doma, zatímco oni mohou.)
Občan spokojený s tím, co je doma, neměl ovšem mít potřebu se
ohlížet po tom, jaký je svět jinde, nanejvýš v bratrských
socialistických zemích. Obvykle se sice mnoho při odbavování
nestalo, ale když člověk s neklidně očekáváným razítkem v pase
– proč to zas tak dlouho trvá, že by na mně něco našli? –
projel závorou na bavorskou stranu, dokázal mu už systém svou
moc nad ním a upevnil ji v jeho hlavě jako nezměnitelný status
quo.
Snad ještě horší to bylo na přechodu mezi východním a západním
Berlínem ve Friedrichově ulici, takzvané Fridrišce, když už
byly obě části města neprodyšně odděleny zdí. Cestou od okýnka
k okýnku tu člověk kus po kuse odkládal svou důstojnost, a
když nakonec ponížený a plný bezmocného vzteku konečně vyšel
na druhé straně, nedovedl si už vůbec představit, že by to tu
někdy mohlo být jinak.
A pak se to stalo. Když jsem na konci roku 1989 zase jela do
Prahy přes rozvadovský přechod, nevěděla jsem najednou, kde to
vlastně jsem, a ona tak nedobře známá místa jsem vůbec
nepoznávala. Kolony aut jezdily přes hranice oběma směry,
pohraničníci a celníci, titíž, kteří nám ještě před třemi
měsíci tak jasně dávali najevo svou moc, nám přívětivě kynuli
a jen zběžně kontrolovali cestovní doklady. Závory, zátarasy a
ostnaný drát tu ještě byly, ale jako by neexistovaly. A když
jsem o šest týdnů později hledala na přechodu ve Friedrichově
ulici ta místa, kde jsem ještě před třemi měsíci kus po kuse
odkládala svou lidskou důstojnost, už jsem je nenašla. Zůstaly
jen špinavě žluté obklady. Systém, kterého jsme se báli, který
nám léta sugeroval, že má nad námi neomezenou moc, se během
šesti týdnů zhroutil jako papírový tygr. A člověk najednou
nechápal, proč ještě před pár týdny bylo všechno docela jinak
a proč to přijímal, jako kdyby to byla samozřejmost a muselo
to tak být.
Od té doby, co jsem to zažila, jsem nevyléčitelně chronicky
nemocná ztrátou důvěry v moc. Nevěřím už žádné moci, že je
skutečně tak mocná, tak věčná a tak nepřekonatelná, jak se nám
snaží prezentovat. A žádnému systému, že k němu neexistuje
alternativa a on je ten jedině možný. A ať se snažím, jak
chci, nemohu věřit ani verdiktům ratingových agentur, ani
magnátům finančních trhů, že bez jejich virtuálních hrátek
s penězi nás všech by se zhroutil svět. Co když to všechno
jsou taky jen takoví papíroví tygři, kteří nám předstírají
svou moc a nezastupitelnost, a my potřebujeme jen odvahu, ale
i odvahu naivity, abychom se podívali, co je na té druhé,
odvrácené a skryté straně jejich moci, a přestali věřit, že
jsme bezmocní a stejně nic nezmůžeme.
Copak o moci bezmocných nesvědčí i poselství Vánoc? |
