|
|
 Prokop
Siostrzonek,
duchovní, převor břevnovského kláštera
Jste prvním mezi bratřími ve vašem klášteře. Udáváte směr
duchovního života celé břevnovské komunitě. Nebojíte se, že
váš postoj a názor nemusí být vždy správný?
Není to jednoduché, neboť směr musím znát především já. I po
dvaceti letech od sametové revoluce to není snadné, neboť jsme
v našem klášteru začínali de facto od nuly, přestože třeba
opat Anastáz Opasek přežil v exilu. Zpátky jsme museli získat
především umění společné modlitby, nejenom tedy budovy
kláštera. Zkušenější bratři nám odešli na věčnost, a tak ono
hledání a objevování řeholního života a pospolitosti zůstalo
převážně na nás mladších. Musíme každý den znovu hledat, jak
má v dnešním světě žít řeholní benediktinská komunita. Každý
klášter si hledá své místo v dané zemi a její kultuře. Nutno
říct, že břevnovský klášter je svým zaměřením úplně jiný než
třeba rajhradský klášter u Brna. A to jsme v jedné malé
republice. Režim a organizace dne jsou podobné, ale zaměření
vyplyne podle potřeb a očekávání okolí kláštera. Samozřejmě že
jsem si po mnoha letech musel přiznat, že některá rozhodnutí
mohla být i lepší. To je ale přirozený vývoj. Už svatý
Benedikt napsal, že i opat musí neustále hledat tu správnou
cestu.
K vašemu životu patří klášterní romantika, řeholní hábit,
gregoriánské zpěvy...
Na představu klášterní romantiky doplatili mnozí, kteří po
roce 1990 do řádu, a nejen našeho, vstoupili. Mysleli si, že
život v klášteře jsou skutečně procházky v hábitu po dlouhých
chodbách, zpěv v chóru, vznášení se nad zemí. Jenže tady
nežijeme v nebi. Jde o způsob života, kterým si chceme pomoci
k tomu, abychom do nebe jednou došli. A je to často tvrdý
způsob pozemského bytí.
Neutíkají adepti do kláštera proto, že nezvládají svůj život
ve světě?
Někteří ano. Buď nemají práci, nebo se hůř srovnávají se
životem a nemohou najít své místo ve společnosti. Jenže
nenajdou-li se ve světě, nenaleznou pokoj ani v klášteře.
Problémy vstupem do řehole nenechají před branami kláštera,
nesou si je dál.
Žijete za vysokými zdmi, svět však neustále postupuje –
minimálně v oblasti technických vymožeností. Dotýkají se vás?
Umíte je využívat?
Samozřejmě. Používáme běžně internet, mobilní telefony, ale
jen v nezbytně nutné míře. Vnitřní kázeň si musí udržovat
každý bratr sám. Pokud by došlo k nějakému excesu, vyplynul by
brzy na povrch a musel by být řešen. Kláštery byly odedávna
zdrojem informovanosti a vzdělanosti, proto musí jít i v tomto
směru s dobou a používat v komunikaci se světem vše, co nám
moderní doba nabízí. Nepovažujeme technický pokrok za nic
špatného či ďábelského, ale musí to být opravdu služebník.
Řeholní komunita vám všem nahrazuje klasickou rodinu. Funguje
tak?
Navenek to tak působí a je to i pojmenováno. V čele stojí
otec. Je to však jiný způsob prožívání rodiny. Důraz je kladen
na to být spolu a sdílet se. A to je podstatnou výhodou oproti
světským rodinám, ve kterých často chybí společné pobývání u
jídla, rozhovory. V tomto máme výhodu. Přesto stále hledáme,
jak ty společné chvíle využít lépe, protože povinnosti, které
máme jako jednotlivci, nás o tyto společné chvíle mohou
okrást, a my si je proto musíme ohlídat. Je velmi důležité žít
s ostatními, ne vedle nich.
Jak tedy slavíte ve vašem společenství například svátky,
narozeniny?
Pokud nejde o kulatiny, není důvod k výjimečnému dni. Svátky
se u nás připomínají v den, kdy se v církevním kalendáři slaví
patron některého z bratří. Jde vždy o přirozenou vzpomínku
v chodu dne. Vánoce a Velikonoce jsou podobné jako v jiných
rodinách. Společné jídlo, dárek.
Nabídek k duchovnímu způsobu života je kolem nás mnoho. Mnozí
lidé se tak dostanou i k sektám a náboženstvím, které jsou
naší kultuře vzdálené. Proč jim dají přednost před
křesťanstvím?
Dalajláma doporučil Evropanům, aby se dívali ke svým kořenům,
kde mohou daleko lépe porozumět sami sobě, než když začnou
hledat sami sebe způsobem tibetským a dálněvýchodním. Naše
kořeny jsou v židovsko-křesťanské tradici. Minulá desetiletí
nám zabraňovala poznávat blíže to, co nás obklopovalo.
Přirozeně, co neznám, nemohu ani milovat a ocenit. Dnes, když
už jsou informace o křesťanství dostupné, přichází zase mnoho
předsudků a nedůvěry. Když si však začnu s lidmi povídat,
velice brzy se hroty nedůvěry otupí a druzí začnou poznávat
hodnoty, které jim byly předsudky zahaleny. Nejsme tak
ateistická společnost, jak se mnohdy píše. Jen často hledáme
na špatných místech. Třeba v programu televizních stanic, kde
nám kartářky zaručeně poradí, co s naším životem dál. Divím
se, čemu všemu lidé věří, aby nevěřili...
Kde berete vy sám jistotu, že víra v křesťanského Boha je ta
správná investice?
Mnohokrát se mi to vyplatilo, mnohokrát jsem zakusil, že to
tak je. Velmi mě v mé víře povzbuzují žalmy, které jsou staré
tisíce let. Tam je ukázáno, jak člověk nabíral jistotu právě
ve chvílích, kdy si nevěděl se svým životem rady. Člověk
v nich sténá, křičí, vylévá své srdce před Hospodinem, pak
zase skáče radostí a tluče do bubínku. Před Hospodinem je
člověk opravdu sám sebou. Bůh je neuchopitelný. Svatý Augustin
řekl, že by nikdy nevěřil v Boha, který by byl pochopitelný.
Měl jste někdy chuť s vírou praštit, zapomenout na Boha?
Ten, kdo říká, že nikdy neměl pochybnosti, lže. Pochybnosti
přirozeně přijdou a člověka protříbí. Víra je jako vztah. A
žádný vztah není nikdy hotov, musíme pro něj každý den něco
udělat.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 13. 12. |
