|
|
 Jan
Sokol, filozof a pedagog
Málokterý vysokoškolský učitel humanitních oborů se vyučil
zlatníkem, pracoval léta v oboru, poté se věnoval pro změnu
počítačům. Sotva to lze považovat za přípravu k univerzitní
kariéře, které se věnujete víc než dvacet posledních let –
anebo přece?
Tahle moje životní cesta byla do značné míry nedobrovolná,
vynucená okolnostmi. Ale práce zlatníka, mechanika i
programátora mi byla velmi užitečná. Je dobré, když se člověk
pohybuje mezi lidmi z nejrůznějších vrstev, protože se naučí
vidět svět jejich očima, mluvit jejich jazykem. Léta strávená
mezi těmi, kteří se živí rukama, proto pokládám za svou
výhodu. A potom – počítače a matematika vůbec jsou dobré pro
výchovu k systematickému myšlení, což má ostatně prastarou
tradici. Už Platón byl přesvědčen, že kdo neví nic o
matematice, nemá v jeho Akademii co dělat.
Od roku 1963 jste studoval Matematicko-fyzikální fakultu
Univerzity Karlovy, ve čtvrtém ročníku jste studia zanechal.
Projevilo se v tom už tehdy přesvědčení, že vaše místo bude
v jiném vědeckém oboru?
Víte, já jsem tenkrát takhle strategicky nepřemýšlel, ale
věděl jsem tři věci. Dálkové studium bylo časově náročné a já
musel živit rodinu. Za druhé: bylo mi jasné, že k práci,
kterou dělám, diplom vlastně nepotřebuju. Můj strop byl jasně
daný a výš jsem se za daných okolností nemohl stejně dostat. A
za třetí: tenkrát ještě neexistovalo speciální studium
počítačů, nejblíže jim byla numerická matematika a tu jsem si
vybral jako svou specializaci. Jenže škola byla tehdy velmi
pozadu za vývojem v praxi, techniky, které jsme se tam učili,
byly beznadějně zastaralé, takže to pro mě nemělo smysl.
Odnesl jsem si z toho poučení o smyslu vysokoškolského studia.
V technických oborech je škola vždycky trochu pozadu za praxí.
Proto má smysl vzdělávat studenty hlavně v oblastech
teoretických a všeobecných. Praxe se učí tím, že se prostě
dělá.
Co vás vlastně přimělo změnit tak zásadně profesní orientaci a
z programátora se přeorientovat na filozofa? Často se
v takových případech hovoří o náhlém prozření, o osvícení, o
povolání k nové cestě.
O něčem podobném jsem uvažoval už koncem šedesátých let, když
se otevíraly nové možnosti, ale ty pootevřené dveře se zase
rychle zavřely a já byl rád, že jsem vůbec mohl zůstat u své
práce. Počítače mě bavily, ale jakmile se naskytla možnost
obrátit se k širšímu způsobu uvažování o světě, s chutí jsem
to udělal. Svou roli v tom sehrála ještě jedna věc. V téhle
oblasti, jak známo, vynikají mladí lidé, a mně bylo v roce
1989 čtyřiapadesát let. Do toho přišlo intermezzo s politikou,
které bylo vyvoláno vnějšími okolnostmi, a pak už jsem šel
jinou cestou.
Před sto lety studovalo na vysokých školách jedno procento
obyvatelstva, dnes je to hodně přes padesát procent. Co jako
vysokoškolský učitel soudíte o představě, že se v posledních
desetiletích rodí patrně více studijně nadaných lidí než
kdykoli dříve? Anebo se jednoduše změnila role vysokých škol a
namísto poskytovatelů nejvyššího možného vzdělání tu máme
přípravky… pro co vlastně?
Gaussova křivka obecných nadání je pořád stejná, nerodí se
více ani méně chytrých lidí než kdykoli jindy. Problém je
jinde. Pokud člověk před sto lety neuměl číst a psát, byl sice
omezený ve svých možnostech, ale mohl ve společnosti docela
dobře fungovat. Dnes by to bylo naprosto vyloučené. Lidský
život se stále více intelektualizuje. A je tu ještě jedna
důležitá věc: ať se nám to líbí nebo ne, mladí lidé osobnostně
i intelektuálně dospívají pomaleji než dříve. Často nemají
jasno, čemu by se v životě měli věnovat, hledají, zkoušejí
různé cesty. A škola se tomu musí přizpůsobit. Tímto směrem
jde boloňská reforma, proto preferuje dělené studium. Teprve
po několika letech obecných základů přijde čas na
specializaci. A má to ještě jeden dobrý důvod. Málokterý
vysokoškolák dnes může počítat s tím, že bude vědcem nebo
univerzitním učitelem jako kdysi. Daleko pravděpodobnější je,
že bude v životě dělat všechno možné. Ubývá míst, kde by
člověk vydržel od mládí až do penze. Lidé se musí
přizpůsobovat novým a novým podminkách a požadavkům. I tomu
musí studium odpovídat. Škola musí klást důraz na schopnost
uvažovat v souvislostech, kriticky myslet a rozhodovat se,
mluvit a psát v cizím jazyce, spolupracovat v týmu na zadaném
problému, zkrátka měla by rozvíjet univerzální schopnosti,
samozřejmě aplikované v podmínkách daného oboru.
V mládí jste se vyučil zlatníkem, poznal jste tedy důvěrně
české odborné školství. Co soudíte o současnosti a budoucnosti
tohoto způsobu vzdělávání?
Není to tak, že by české děti neměly šanci vyučit se, ale
nechce se jim. Kromě jiného i proto, že učnovské školy jsou
hodně zanedbané. Dlouho se tu tvrdilo, že učňovské školství je
zbytečná věc. Tento stav jsem jako ministr kritizoval a dostal
jsem od novinářů co proto. Dnes už mnozí vidí, že stav je
neudržitelný. Co s tím? Především bychom se měli rozloučit s
názorem, že učňovské školství je jakési „zbytkové“ školství
pro ty, kdo se nedostali na jiné školy. Některá řemesla mají
velmi dobrou budoucnost a potřebují mnohdy velice chytré a
nadané lidi. Myslím, že cestou by mohlo být učení u mistra.
Řemeslo, a vím to z vlastní zkušenosti, je především věcí
praxe, školní „teorie“ mnoho nepřináší. A nejlépe se práci
naučíte od dobrého řemeslníka. Těm by se mělo všemožně
usnadnit, aby si brali učně. Nebránil bych vůbec tomu, kdyby
se na náročná řemesla šlo po maturitě. Rozhodně by to bylo
lepší než dnešní učební obory s maturitou.
Milan Pokorný
Foto archiv
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 6. 12.. |
