|
|
 Dost
bylo jogurtu, nyní o lásce
Když se zkraje roku 2003 rozešla kapela Vltava, zmizelo
patrně to nejoriginálnější na pomezí českého popu a rocku
posledních dvou dekád. Ne každý příběh ale končí špatně. Po
sedmi letech, v nichž frontman Robert Nebřenský umíral
v Tobruku, textařil pro Anetu Langerovou nebo učil blondýny
otevírat jogurt, stoupla Vltavě opět hladina kreativity a její
hravý, v české hudební tradici pevně ukotvený sound se vrátil
na pódia. Ještě příznivější zprávou je to, že roční koncertní
testování nového písničkového materiálu nyní vyústilo v album
s přiléhavým názvem Komedianti se vracejí domů (vydává
100promotion).
Nahrávka jen potvrzuje to, co návštěvníci comebackových
koncertů dávno vědí: Vltava dokázala na přetrženou nit tvorby
navázat s elegancí sobě vlastní, aniž by vlákénko zbytečně
zauzlovala. Ubrala na rockovém nápřahu příznačném pro její
nejkompaktnější album Marx Engels Beatles z roku 1998 a
zvláště pro následující nahrávku Když bozi zestárnou; jako by
se spíš obracela ještě hlouběji, do let, kdy na desce Šťastnej
jako trám v ležérním retro stylu zpívala o měsíci visícím na
kravatě a lese, kde andělé prší z kůry.
Nenapodobitelná poetika je pro Vltavu nadále určující, v
textech však surrealismu a dobře znějícího nonsensu ubylo ve
prospěch tu neotřelého, jindy důmyslně poťouchlého rýmování o
lásce, což je téma, které prostupuje celým albem – ten
nečekaný naval citů můžeme vnímat třeba jako výraz vnitřního
osvobození z návratu na scénu... Podstatnější je, že zpěvák a
donedávna výhradní tvůrce repertoáru Nebřenský přivedl do
skupiny zkušeného jazzového kytaristu a producenta Petera
Bindera, v němž našel i spoluautora všech třinácti nových
melodií.
Současná Vltava hraje pop nepodobný čemukoli, co si pod tím
označením lze představit. Její hudba zní prvorepublikovou
selankou, semaforskými kuplety i beatem šedesátých let, stejně
nepřeslechnutelná je ovšem ustavičná potřeba kapely zmíněné
prvky neobyčejně zábavně shazovat. „Komedianti“ se zkrátka
vracejí s dobrou náladou, náručí k obejmutí a vůbec
nejpřístupnějším albem své bezmála pětadvacetileté historie.
Milan Šefl
|
