|
|
Česko poklepem a poslechem
Režisér Robert Sedláček jde se sympatickou úporností za
svým a stále se vyjadřuje k problémům současné společnosti –
ať už prostřednictvím dokumentů s aktuálními tématy nebo
autorskými hranými filmy, v nichž skrze více či méně
symbolickou dějovou konstrukci pojednává problém obecnější
povahy. Ve filmu Rodina je základ státu vymyslel příběh
s řadou překvapivých konotací, jenž by obstál i sám o sobě,
nebýt několika nevelkých scenáristických i režijních
neobratností a sporných momentů.
Úspěšný bankovní manažer se tu z větší části vlastní vinou
dostane na šikmou plochu ústící do kriminálu. Sem tam podepsal
neprůhlednou finanční transakci, souhlasil s převody velkých
částek, podílel se na tunelování. Před zodpovědností prchá
z domova i z dosahu kriminalistů, aby si ještě užil svobody i
bezpečí uvnitř dosud nic netušící rodiny.
Pásmo rušných sekvencí a situací – předběžný výslech, cesta
s rodinou na improvizovaný výlet, setkání s dávnými spolužáky,
policejní honička – přináší řadu dramatických, odlehčeně
humorných, palčivě tvrdých i groteskních situací. Film tak
osciluje mezi thrillerem, rodinným (psycho)dramatem, černou
komedií a lecčíms dalším – ostatně jak to bývá i v životě. Vše
je přitom poskládáno do mozaikového celku, který až na některé
jednotlivosti ladí. Některé epizody, či spíš motivace konání
hrdinů ovšem už fungují méně. Zatímco jednání bankéře Libora,
který se v zoufalství uchyluje do kruhu rodiny, působí
věrohodně, například prokreslení postavy manželky je
nedostatečné.
Robert Sedláček obsadil zajímavé, výrazné, přitom
„neprovařené“ herce, na něž se mohl spolehnout – Igor Chmela,
Eva Vrbková, Martin Finger, Monika A. Fingerová, Simona
Babčáková a další jsou spolehlivou oporou příběhu i výzev,
které autor prostřednictvím filmu vysílá.
Agáta Pilátová, publicistka
|
