|
|
 Radko
Kubičko, komentátor ČRo 6
Smrt v médiích
Stalo se jistou módou v intelektuálních kruzích označovat
současná média za hyenistická, pasou prý po senzacích a
vyžívají se v odpudivých nechutnostech. Nevím, zdali se právě
toto dá těm českým vyčítat. Pohled i do těch bulvárních nám
naopak ukazuje, že jsou povrchní a často jednostranná, ale
rozhodně neprahnou po krvi a šokující realitě. Vypadají spíše
přívětivě, zabývají se nejraději celebritami a jejich životy,
znepokojivým jevům dneška se vyhýbají. A stěží tam objevíme
nějakou nehezkou fotografii, i největší bulvární deník odmítl
zveřejnit fotografii zastřeleného známého hitmakera, i když ji
měl.
Přesto jsou média fascinována něčím, čeho se dnes společnost
jinak spíše bojí, a to je smrt, či spíše konec života.
Uvědomil jsem si to v souvislosti s úmrtím českého prokletého
básníka a guru undergroundové kultury Ivana Martina Jirouse.
Šlo o postavu významnou, ale poněkud kontroverzní, známou
mnoha výstupy. Před listopadem 1989 o něm oficiální média
informovala, jen když potřebovala ukázat nějaký odstrašující
příklad. Po listopadu se to moc nezměnilo, i když dostal mnohé
prestižní ceny a jeho dřívější kamarádi z disentu se stali
významnými ústavními činiteli, či papaláši, jak to on sám
nazýval. Představa, že by se Jirousova fotka dostala na první
stranu nejčtenějších seriózních novin, nebo dokonce bulváru,
byla z říše snů. I kdyby snad dostal Nobelovu cenu za
literaturu, jistě by se to vyřešilo článkem v kulturní
rubrice.
Přesto se Jirous na první stránku dostal a zasloužil se o to
až tím, že zemřel. Stejně tak v nejčtenějším bulváru o něm
vyšel velký článek, kde byl označen za nejvýznamnějšího
českého básníka. Jeho jména i s přezdívkou Magor, vyjadřující
jeho kontroverznost, byl plný i éter, vzpomněla ho komerční
rádia i zpravodajská televize. Takový prostor by nezískal
žádným osobitým činem za svého života.
Média úmrtí milují a není to jistě jen česká specifika. Pravé
světové mediální šílenství vypukalo vždy kolem nějaké smrti.
Herečka Monroe, prezident Kennedy, hudebníci Lennon a Jackson
nebo princezna Diana byli z těch globálních osobností, které
neměly nouzi o mediální pozornost, po smrti ale byly doslova
všude, což se umocnilo tím, že to byla úmrtí náhlá, předčasná
a ne zcela vyjasněná. Zvláště to vyniklo u princezny Diany
před čtrnácti lety. Média ji před smrtí spíše pobaveně
pronásledovala a nechyběla v tom jistá zlomyslnost. Po její
smrti to naopak vypadalo, že princezna lidských srdcí byla
snad nejvýznamnější ženou planety, která ovlivňovala životy
mas.
Když umíral papež Jan Pavel II., zařazovala obsáhlé zprávy i
přímé přenosy média, která jinak pro římskokatolickou církev
měla jen pohrdání nebo naprostou lhostejnost. A když papežův
život skončil, český bulvární deník přinesl přes celou první
stránku fotografii zemřelého s velkým nápisem Sbohem, otče,
který na nás křičel z trafik.
Podobné to bylo v České republice například se zpěvákem
Zichem, skladatelem Svobodou nebo naposledy Petrem Mukem či
spisovatelkou Monyovou. V zahraničí pak se zpěvačkou
Winehouse. Teprve po smrti se z médií dozvíme vše z jejich
života i rozsáhlý rozbor jejich celoživotní práce. Prestižní
BBC věnovala zprávě o smrti Winehouse v jednu chvíli více
prostoru než dění v Libyi. A když někdo odejde z výsluní
popularity, třeba kvůli stáří, připomenou ho média také, až
když zemře. A tak se občas dozvídáme o celebritách minulosti,
že ještě někde žily a pak umřely. Teprve poté si zaslouží
připomínku někdejší slávy.
Platí tedy pravidlo, že nejlepší, co může osoba bažící po
mediální přízni udělat, je zemřít nebo nechat se zabít,
nejlépe nějakým zajímavým způsobem? Bohužel asi ano. Jak si to
vysvětlit? Možná tím, že i v normálním životě je zemřelý
zahrnut oslavnými tirádami i od těch, kteří mu za života
nemohli přijít na jméno. O mrtvých jen dobře, říká se přece.
Smrt je zajisté součástí života a řečeno s básníkem Skácelem,
naši mrtvi jsou stále s námi, a proto nikdy nejsme sami. Je
svým způsobem spravedlivá a nemine nikoho. Na začátku adventu
si tak s médii můžeme říci, že nám to svou fascinací smrtí tak
nějak připomínají a že také jejich uznání mnohé z nás po smrti
jistě nemine. |
