|
|
Unikátní Vítězslava Kaprálová
Katalog Radioservisu bude v prosinci obohacen o další unikátní
nahrávku, tentokrát z díla významné české skladatelky
Vítězslavy Kaprálové. Brněnská sólistka Alice Rajnohová a
Zlínská filharmonie Bohuslava Martinů pod taktovkou Tomáše
Hanuse představí posluchačům skladatelčin Klavírní koncert
d moll, který vychází na hudebním nosiči vůbec poprvé. CD
obsahuje i pozoruhodnou Sonatu appassionatu, Variace na zvony
kostela St. Étienne du Mont v Paříži, s nimiž kdysi Kaprálová
okouzlila svého blízkého přítele Bohuslava Martinů, takže rád
napomohl jejich vydání u pařížského vydavatelství La Sirene
Éditions Musicales, a cyklus Tři klavírní kusy, jehož
netradičně pojatá passacaglia kdysi nadchla a pobavila dalšího
mentora Kaprálové, Vítězslava Nováka.
Krátký, ale nesmírně intenzivní život Vítězslavy Kaprálové
(1915–1940) je ohraničen dvěma světovými válkami; její osud
tvoří takřka přesnou paralelu s osudem první republiky,
k jejíž hudební moderně Kaprálová patřila. Tvůrčí vývoj
Kaprálové formovalo především kulturně velmi vyspělé hudební
prostředí Brna a samozřejmě prostředí vlastní hudební rodiny a
přátel (Vladimír Helfert, Theodor Schaefer, Ludvík Kundera a
další). Nové podněty přinesla Praha (studium u Vítězslava
Nováka, koncerty Hábovy Přítomnosti) a zvláště pak studijní
pobyt v Paříži a přátelství a spolupráce s Bohuslavem Martinů,
jehož vliv na tvorbu Kaprálové však bývá přeceňován. Na
Kaprálovou měla silný vliv i hudba Igora Stravinského a – jak
je často zcela opomíjeno – také hudba jejího otce, skladatele
Václava Kaprála.
Stejně jako její otec i ona inklinovala ve svém relativně
rozsáhlém díle, které čítá zhruba na padesát skladeb, ke
klavíru jakožto svému přirozenému hudebnímu nástroji. Až na
ojedinělé výjimky sehrál klavír v hudbě Kaprálové zásadní
úlohu i jako nástroj kompoziční, s nímž experimentovala
v menších i větších formách. Nepřekvapí proto, že jsou to
právě klavírní skladby, které patří ke skladatelčiným
nejvyspělejším a nejoriginálnějším dílům: od Sonaty
appassionaty a Klavírního koncertu d moll až k Dubnovým
preludiím a Variacím na zvony kostela St. Étienne du Mont (a
nelze nezmínit ani Bohuslavem Martinů ovlivněnou neoklasickou
Partitu, v níž klavír hraje i výraznou roli rytmickou).
Vrchol tvorby
Koncert pro klavír a orchestr d moll je první orchestrální
skladbou Vítězslavy Kaprálové a zároveň vrcholem její
dosavadní tvorby na brněnské konzervatoři, na kterou se v roce
1930 zapsala jako dívka sotva patnáctiletá. Věnovala se zde
především skladbě (pod vedením Viléma Petrželky) a jako první
dívka v historii konzervatoře i oboru dirigování (sboru pod
vedením Viléma Steinmana, orchestru pod vedením Zdeňka
Chalabaly). Již v prvním ročníku zkomponovala neobvykle
vyzrálý první opus, impresionisticky laděný klavírní cyklus
Pět skladeb pro klavír. V následujícím roce vytvořila své
první skladby pro housle a klavír, Legendu a Burlesku,
v dalším roce pak pozoruhodnou píseň Leden pro soprán/tenor,
flétnu, dvoje housle, violoncello a klavír a na konci třetího
ročníku svou první závažnou klavírní skladbu – Sonatu
appassionatu. Ta je i jistou přípravou pro zvládnutí cyklické
sonátové formy koncertu, jehož hudební myšlenky Kaprálová
zformulovala na začátku posledního ročníku studia.
Zatímco sólový klavírní part pro Kaprálovou jistě
nepředstavoval problém, orchestrální partitura byla pro ni
zcela novým úkolem, ačkoli s orchestrem již měla určitou
zkušenost jako studentka oboru dirigování. Není vyloučeno, že
vedle svých učitelů na konzervatoři konzultovala jeho
instrumentaci i s přítelem a mentorem Theodorem Schaeferem,
jenž byl v tomto ohledu nanejvýš povolaným odborníkem (na
vlastního otce se v tomto směru obrátit nemohla, neboť Kaprál
velkou zkušenost s orchestrem neměl, sám do té doby
zkomponoval jen dvě drobné orchestrální skladby – Svatební
pochod a Dvě Idylky).
Spontánnost i disciplína
Třívětý koncert (Allegro entusiastico – Largo – Allegro) je
v první, nejdelší větě ještě romanticky stavěný, druhá věta,
která je relativně krátká a jíž dominuje prostá melancholická
melodie, je zpracována kontrapunkticky; třetí větou ve formě
ronda však již skladba předznamenává nové, nastupující tvůrčí
období, jež se mělo plně rozvinout pod Novákovým vedením. Celá
skladba přesvědčivě vyjadřuje všestrannost hudebního talentu
Kaprálové s jeho typickou vášní a energií, lyrismem,
inteligentním humorem, spontánností, ale i disciplinou.
Úvodní a nejdelší větou klavírního koncertu, která více než
bohatě demonstrovala splnění formálních a technických
požadavků kladených na absolventa konzervatoře, Kaprálová
oficiálně ukončila své studium v Brně. Stalo se tak na III.
absolventském koncertu konzervatoře dne 17. června 1935 v
Brně, kde Kaprálová poprvé vystoupila před veřejnost též jako
dirigentka. Klavírního partu se ujal Ludvík Kundera, který se
podle dobové kritiky „za novinku postavil s plnou vážností
svého vyspělého umění pianistického i vyzrálé hudební kultury
celkové“. Recenzentu Lidových novin Gracianu Černušákovi též
imponovala skladatelčina „jistota v ovládání složitého
aparátu, krásný smysl pro zvukové vybavení a technické využití
sólového partu i orchestrálního tutti v jejich vzájemném
působení. Plynná celková vlna dikce slouží ušlechtilé invenci
s takovou pohotovostí, že skladba značně vzrůstá nad průměr
prací tohoto druhu.“ V Moravských novinách se jiný recenzent
zmiňuje pochvalně také o dirigentském výkonu mladé
absolventky: „Jako dirigentka řídila V. Kaprálová toto ve
všech směrech obtížné dílo neobyčejně klidně, energicky a
cílevědomě a přispěla pěkným gestem i k zevnímu příznivému
dojmu celkovému.“ Zprávu o koncertu přinesl i německý list
Prager Tagblatt, jehož recenzent pokládal za politováníhodné,
že pořadatelé nechali uvést jen první větu díla, byť i tato
ukázka svědčí o velikém hudebním nadání.
Zadostiučinění
Úspěch veřejného provedení zatím nejzávažnějšího
orchestrálního díla Kaprálové musel být pro mladou skladatelku
velikým zadostiučiněním, zvláště po poněkud horečných
přípravách, které několik dní před premiérou popsala svému
blízkému příteli Oto Vachovi: „V pondělí mně drž všechny
palce. Mám koncert a v důsledku toho musím mít každý den
několik hodin (nechávalo se to na poslední chvíli)
orchestrálních zkoušek.“ Velice pro ni jistě znamenal i dopis,
který v den absolventského koncertu obdržela od přítele
rodiny, muzikologa Vladimíra Helferta, jenž jako jeden
z prvních vytušil v Kaprálové skutečnou skladatelskou osobnost
a ve svých významných studiích o české hudební tvořivosti
Česká moderní hudba ji neváhal zařadit mezi několik málo
nejmladších nadějí české hudby. Helfert svůj dopis začíná
krásným povzbuzením: „Dnešní den je pro celý Váš život zvlášť
významný. Předstupujete před veřejnost jako hotový, vyučený
umělec, se svým dílem a jako interpretka. Mnoho budu dnes na
Vás myslet a budu v myšlenkách při Vás.“ A dále citlivě
pokračuje: „A tak mi to táhne hlavou, jak jste začínala. Mám
jednu z prvních Vašich skladbiček, Váš valčík. Už tehdy mě
zaujal svou svěžestí a bohatstvím nápadů. A pak jsem Vás
pozorně sledoval, viděl, alespoň z povzdálí, co naplňuje Vaši
duši, jak se v ní prodírá k světlu stále více ta božská
jiskřička hudby, to úžasné požehnání, které je dáno jen a jen
lidem jako největší dar. A vždy jsem viděl nový a nový projev
Vašeho mladičkého, a přitom tak sympatického talentu. A teď –
Vy absolvujete! Považte jen: od valčíku až po koncert! Co
v tom je života, vnitřního, krásného vývoje. Jak v těch letech
rostla a bohatla Vaše duše!“
K provedení všech tří vět klavírního koncertu došlo až
v rozhlasové premiéře uskutečněné o více než rok později, dne
15. 10. 1936 v brněnském Radiojournalu. Sólistou byl Ludvík
Kundera, rozhlasový orchestr řídila opět Kaprálová. Poté byla
skladba provedena ještě několikrát, po válce bylo dokonce
pořízeno i několik rozhlasových nahrávek (například s Bertou
Rixovou-Kabeláčovou a dirigentem Karlem Ančerlem), které se
bohužel nedochovaly, ale po roce 1954 se dílo z plánů
orchestrálních dramaturgů vytratilo.
Osud Vítězslavy Kaprálové, kterému bylo vyměřeno pouhých
pětadvacet let, byl ovšem v tu dobu již čtrnáct let uzavřen. I
v tak krátké době však byla schopna naplnit své hudební
poslání, ke kterému ji kdysi před absolventským koncertem
nabádal Helfert: „A Vy musíte vždy jít za ideálem opravdovosti
a velikosti. Být v umění mravně opravdovým! To jsou právě ony
vnitřní boje, bez něhož není bohatého vnitřního života ...
nedat se, nejít za lákadlem a být věrným ideálům krásy a
pravdy. Je k tomu často třeba velkého odříkání a velké vnitřní
statečnosti. Ale bez toho není velkého umění. K tomu pak Vám
v dnešní den přeju hodně duševní síly pro celý další Váš
život!“
Karla Hartl, publicistka
Snímky Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea
|
