|
|
 Leo
Pavlát,
ředitel Židovského muzea v Praze
Turistou v Praze
Je letní ráno, historická část Prahy se chystá na další ze
svých štědrých, zahraničními turisty obdařených dní. Do
Josefova, někdejšího Židovského Města, přicházejí první z nich
po deváté hodině. Co vidí, mají ti, kdo v této části bydlí
nebo pracují, na očích každý den: rozcestníky s texty v
češtině a schematickými vyobrazeními pamětihodností. Pro
cizince zůstávají neproniknutelnou hádankou. Jazyk domorodců
neznají, piktogram většinou neřekne nic domácím, natož jim.
Osazeny již před několika lety z popudu tehdejšího pražského
radního Igora Němce možno v těchto enigmatických ukazatelích
vidět postmoderní pomník byrokraticko-podnikatelského ducha
pražského magistrátu.
V Pařížské ulici kontroluje vstup do nejluxusnějších obchodů
ochranka. Před výlohami značek méně okázalých, nicméně stále
proslulých postávají mladé ženy. Uvnitř obchodu nikdo není,
rozmlouvají. Oblečením a líčením jako by vystoupily z módních
časopisů velkého světa, cigaretovou pauzu na chodníku však
drží po česku. Předevčírem jsem míjel takovou lelkující
dvojici ve chvíli, kdy se kolemjdoucí manželský pár zeptal
anglicky na stanici metra: „No information!“ vykřikla slečna
nasupeně s odmítavým gestem ruky. Pokud rozuměla anglicky,
dostalo se jí vzápětí lekce z krajů, kde panují jiné mravy:
„Usmívejte se,“ pravila cizinka laskavě. „Život je krásný.“
Když se vmísím mezi návštěvníky našeho Židovského muzea, vidím
průvodce Prahou, kteří, jak je stále více zvykem, chytají
klienty na ulici. Stejné národnosti jako jejich úlovky,
usazeni třeba jen na léto v Praze, sypou na nebohé návštěvníky
jeden nesmysl za druhým: o historii, kultuře, památkách, ale i
české politice. Není divu. Jejich znalost nepřevyšuje stručné
tištěné průvodce Prahou, nemají za sebou žádné kurzy,
nevlastní žádnou licenci. Dobře vyškolení čeští průvodci,
kteří navíc řádně platí daně, mohou jen litovat. Žijí totiž ve
státě, jemuž evidentně nezáleží na tom, jaké služby se
turistům nabízejí, a zjevně mu nesejde ani na domácí
zaměstnanosti, příjmech nebo vlastním dobrém jménu. Jinak by
určitě, jak je tomu ve světě běžně zvykem, spojil
průvodcovskou činnost s živnostenským oprávněním. A ovšem by
také kontroloval, jak se předpisy dodržují.
Kampak však v Praze s kontrolou. Někteří cizinci netušící, co
znamenají české nápisy na sloupcích u modrých čar na silnici,
neprozřetelně parkují ve vyhrazené zóně. Jejich auta,
natřásající se na odtahových vozech, potom míjejí limuzíny s
českými čísly parkující, kde se řidičům zlíbí. Mladí policisté
se zájmem a nejspíš i závistí obdivují naleštěné kabriolety,
samozřejmě bez parkovacích karet, a tu a tam se dávají do
přátelského hovoru s jejich majiteli, vycházejícími z okolních
restaurací. V mnoha z těch pražských, čteme opakovaně z
různých zjištění, se šidí – na surovinách i porcích. Tak už to
ale v Praze je. Vstřícnost k hostům zde není obecně sdíleným,
trvale prosazovaným a kultivovaným záměrem. Kolorit takového
města pak příznačně dokreslují mnozí taxikáři. Už i v cizině
smutně proslavení, dál okrádají své zákazníky navzdory
proklamacím odpovědných úředníků.
Loni přijelo do Prahy přes čtyři miliony sto tisíc
návštěvníků, šedesát pět procent všech zahraničních turistů.
Za první tři měsíce letošního roku se zde ubytovalo na osm set
padesát tisíc hostů. Jezdí, řekl bych, v mnoha ohledech
navzdory. Na krásu města bez přirozené slušnosti, férovosti a
pořádných služeb však donekonečna spoléhat nepůjde. |
