|
|
 Iva
Janžurová,
herečka
Patříte k několika málo umělkyním, kterým lidé říkají
Janžurka, Bohdalka, Zagorka, Hegerka. Těší vás, že jste tak
zlidověla?
Nepřikládám tomu takový význam, myslím si, že je to hlavně
díky těm jménům, která umožňují takhle je používat. Nerada
bych křivdila kolegyním, nemusí to vždy být známkou, že jsme
zlidověly v tom nejlepším slova smyslu. Na druhou stranu je
mně to milé. S oslovením Janžurka jsem přišla do styku už jako
malá holka. Vedle nás bydlela paní, kterou si přivedl náš
soused z Rakouska. Ta ve městě slyšela, že se mé mamince říká
Janžurka a pojala to jako oficiální jméno a pak volala přes
plot třeba: „Paní Janžurka, co dnes vaříte k obědu?“
V televizním seriálu Píseň pro Rudolfa III. jste s Martou
Kubišovou velmi vřele vyjadřovaly podporu Alexandrovi
Dubčekovi. Jak k tomu došlo?
To byly dvě různé věci. Jednak – napadlo nás natočit ještě
jeden rudolfovský díl – okupační. Byl krátký, ale nás stál
později velmi mnoho, neboť jsme za něj byli všichni
potrestaní. V závěru jsme s Martou a s kameramanem jeli
serpentýnou nad Klárovem, která tenkrát byla lemovaná ruskými
tanky. Marta v té chvíli byla natáčena, jak zpívá svoji
Modlitbu. Já jsem hlídala, jestli na nás někdo nemíří puškou.
Rok předtím celý národ začal vzhlížet s nadějí k Dubčekovi
jako k někomu, kdo představoval morální kredit a kdo je
schopný celý systém změnit. Tehdy jsme netušili, že to tak
lehce nepůjde. Byly tu už tanky a my stále viděli v Dubčekovi
hrdinu, který to nevzdá. Zpravodajci vymysleli, že mě s Martou
natočí, jak mu jdeme svou přízeň vyjádřit. Marta se na
poslední chvíli rozhodla, že dá Dubčekovi na památku
medailonek, který nosila. Sehnala si na něj krabičku, a když
mu ji předala, zjistila, že z ní medailonek vytrousila.
Humorná situace… Záznam této scény se objevil nejen ve
filmovém žurnálu, ale i v mnoho západoevropských televizích.
Škoda, že tento seriál již nikdy nepokračoval, měl co
nabídnout.
Vaše komediální role jsou úchvatné. Kde berete inspiraci pro
jejich ztvárnění?
Měla jsem dobrý pozorovací talent a mnoho lidí bezděčně
naposlouchaných. Chtěla jsem každou roli ztvárnit jinak,
neopakovat se. Umožňoval mi to dar fantazie a touha rozesmávat
lidi. Jedna venkovská paní mi kdysi řekla, že jsem
„vymyslitelná“. Smála jsem se tomu termínu, ale byl pro mě
výstižný. Vždy pro mě bylo a je určující, o co postava
usiluje, kam směřuje. Někdy to ani ze scénáře nevyčtu, pak si
musím pomoci fantazií, abych jen tak „na jedno brdo“ neplácala
do vody. Variant vnitřního světa postavy někdy naleznu více.
Zvolím si pak tu, do které se divák může sám podvědomě nejlépe
promítnout. To je pro něho pak nejvíc zábavné.
Nacvičovala jste si své grimasy před zrcadlem?
Pro mě je grimasa něčím, co nepozoruji, ani nechystám pro
diváka jako něco výmluvného. Vždycky mě udivilo, když mi
vyjadřovali diváci obdiv za rozmanitost mých grimas. Zde se
vzdávám jakýchkoliv zásluh. Pokaždé to bylo jen něco, co mi
tryskalo zevnitř, z vůle zvěrohodnit pravdivost komických
snažení svých postav. Jakmile bych se postavila před zrcadlo a
podívala se na sebe, nebyla bych schopna žádný obličej ze sebe
vydolovat. Ale totéž se týká i mých pohybových „triků“. Jeden
příklad za všechny. Ve vinohradském divadle jsem kdysi hrála
služtičku, přikvačila jsem na jeviště a řízla sebou, až mi
pantofle odlétly z nohou přes hlavu. Dělala jsem to s takovou
lehkostí a samozřejmostí až do chvíle, než se mě po nějaké
šedesáté repríze kolega zeptal, jak to dělám technicky, že se
nezraním, když upadnu a ještě mi vždy pantofle přesně
odlétnou. Neuměla jsem mu to popsat a při další repríze jsem
si to proto chtěla uvědomit – a nastal problém. Natloukla jsem
si a pantofle neodletěly. I ten pád vznikal někde mimo
techniku pohybu, z nitra rozvernosti mé postavy.
A jak se rodily vaše postavy v oblíbených crazy komediích?
Záleží na osobnosti režiséra. Například režisér Schulhoff měl
všechny gagy promyšlené do nejmenšího detailu a chtěl, aby se
přesně tak udělaly. Gag je ryze matematický útvar. Musí být
propočítaný, a když se neudělá přesně, nepřinese kýžený ohlas.
Respektovat to musí všechny v něm hrající postavy. Díky
režiséru Krejčíkovi, který trval na své vizi mé role
v Penzionu pro svobodné pány, jsem natočila s jistými rozpaky
film, na který jsem teď už docela hrdá. Musela jsem se mu
podvolit, přestože bych tenkrát roli chtěla zahrát jinak. Dnes
vím, jak dobře bylo respektovat ho a jak skvěle Penzion
natočil. Podobné to bylo i ve Svatbě jako řemen. Vše precizně
nazkoušeno. Včetně jeho přesvědčení, že Hanička je blondýnka a
vehemence, se kterou mě sám dovedl do kadeřnictví, po jehož
návštěvě jsem pak zůstala nadlouho světlovlasou.
Jste vnitřně spíše komediální nebo dramatickou herečkou?
Vždycky mě především těšilo, že dostávám nabídky v celém
spektru hereckých možností. Za jeden den jsem mnohdy
vystřídala několik různých žánrů hraní. Mě to strašně bavilo a
nečinilo mi to nejmenší potíže. Dělala jsem divadlo, film,
televizi i rozhlas. Přebíhala od jednoho ke druhému. Když se
náhodně vyskytly v převaze tragicky vážné role, přiznám se, že
se mi rychle začalo po smíchu z hlediště stýskat. Dramatický
herec nemá během představení diváckou odezvu, protože, když
divák uroní slzu, není to vidět ani slyšet. Ve veseloherním
úkolu hned vím, když se mně na té a té replice, kde pravidelně
slyším odezvu, divák nezasmál, že hraju špatně. Smích
z publika je průběžným korektorem, oceněním, které v dramatu
přichází až na konci hry.
Hrajete někdy sama sebe?
Nejdříve jsem se dušovávala, že sama sebe hrát nikdy nebudu.
Pak jsem po čase připustila, že se trošku „vykrádám“, ale
takovým neškodným, nepostřehnutelným způsobem, že neobnažuji
svoji vlastní duši. Později jsem dospěla k názoru, že je
užitečné dávat sám sebe. Dokonce, i když se mi zdá, že
s jednáním postavy, kterou hraji, se nemůžu ztotožnit, snažím
se sebemenší možné styčné body nacházet za každou cenu. Je to
spolehlivý způsob jak zvěrohodnit myšlení té postavy v zájmu
zásahu do myšlení diváků. Ale jsou i mnohé role, které se
takové cestě vymykají a tam více uspěje hravost, fantazie a
očividné předstírání. V zásadě, herec, ať chce či ne, používá
své já, jakkoli ho nějak záměrně nebo nechtěně zaobalí. Jste
si totiž jediným duchovním i hmotným materiálem, jste řezbářem
i tím kusem vyřezávaného dřeva dohromady.
Pavel Sršeň, publicista
Foto Mona Martinů
Celý rozhovor najdete v tištěném vydání Týdeníku Rozhlas – na
stáncích od 30. srpna. |
