|
|
Přinášet příběhy obyčejných lidí
 Český
rozhlas byl prvním českým médiem, které vyslalo do oblasti
jihovýchodní Asie a Číny svého stálého zahraničního
zpravodaje. Robert Mikoláš však v této práci nebyl žádným
nováčkem. V roce 2006, kdy se i s rodinou zabydloval v
Hongkongu, oplýval již zkušenostmi z cest do oblastí válečných
konfliktů a byl specialistou na jihovýchodní Evropu. Po více
než pěti letech strávených v jihovýchodní Asii se v červnu
vrátil domů a za svůj největší úspěch považuje to, že se Čína
stala běžnou součástí rozhlasového zpravodajství.
Proč byl jako sídlo rozhlasového zpravodaje pro jihovýchodní
Asii a Čínu zvolen Hongkong?
Především kvůli svobodnému přístupu k informacím, což v Čínské
lidové republice není. Působí tam také řada organizací na
ochranu lidských práv. Hongkong je navíc důležitým
mezinárodním leteckým centrem, odkud je možné se rychle dostat
prakticky kamkoli. V bývalé britské kolonii se pak příjemněji
i žilo – na rozdíl od Čínské lidové republiky tam fungují
úřady, infrastruktura, lidé jsou k sobě slušní a ohleduplní a
hlavně se dodržují pravidla, což se o Číně říci nedá.
Jaká je vůbec vaše zkušenost s čínskými úřady?
Ze začátku mi jejich pracovníci vycházeli vstříc, dostával
jsem například pozvánky na různé slavnostní události a
podobně. Ale také si mě oťukávali, ptali se mě třeba, jak
vnímám komunismus. Problémy se začaly objevovat a postupně se
vyhrocovaly před Letními olympijskými hrami v roce 2008. Od té
doby můj styk s čínskými úřady spíš připomínal boj s větrnými
mlýny.
Byly vaše příspěvky monitorovány?
Úplně všechny. Policie má speciální počítačové oddělení, které
se na tyhle věci soustředí. Dokážou se do vašeho počítače
dostat prostřednictvím e-mailů, které vypadají, jako by byly
odeslány nějakou organizací na ochranu lidských práv, se
kterou komunikujete. Vy takový e-mail důvěřivě otevřete, a už
jsou vaše data k dispozici čínské policii. Číňané jsou v tomto
ohledu velmi zkušení a vědí, do kterého počítače se jak
dostat.
Čím jste se Číňanům znelíbil?
Poprask způsobil rozhovor s manželkou nositele Nobelovy ceny
za mír Liou Siao-po. Ta byla krátce po oznámení výsledků
v Oslu dána do domácího vězení a je v něm protiprávně držena
dodnes. Ten rozhovor se tehdy kromě Českého rozhlasu povedl
jen dalším třem světovým médiím, pak jí mobil vypnuli. Velkou
nevoli také způsobily reportáže z rakovinových vesnic. Jejich
existence je důsledkem naprostého ignorování dopadu průmyslové
výroby na životní prostředí v Číně. Až devadesát procent všech
vod je znečištěno, ovzduší je plné škodlivin. Obávám se, že
pro nejlidnatější zemi světa je to časovaná bomba. Kdo ví, jak
ta země bude za padesát let vypadat. A nejen ona. Čínská
ekonomika i tímto způsobem ovlivňuje celou planetu.
V jedné rakovinové vesnici vám šlo o život...
Na průmyslovém východě Číny jsou oblasti, které jsou takovými
zplodinami zasaženy velmi silně. Týká se to desítek, ba stovek
vesnic. Do jedné takové vesnice jsem se vypravil. Najal jsem
si taxíka, jehož řidiče jsem požádal, aby na mě čekal za
rohem. Natáčel jsem asi dvacet minut, když se přiřítily dvě
černé limuzíny – samozřejmě na udání některého z
vesničanů-důvěrníků –, z nich vyskákalo osm chlapů, přiřítili
se ke mně, vytrhli mi magnetofon a strkali mě do jakéhosi
domku. V mysli mi zablesklo, že to je konec, a začal jsem
strašně řvát „policie“. Zarazili se, já využil jejich
překvapení, vytrhl jsem jim svůj magnetofon a utíkal jsem
k taxíku. Podařilo se nám ujet, ale ještě asi šedesát
kilometrů jsme je měli v patách. Když jsem to pak vykládal
několika čínským známým, říkali mi, že bych odtamtud
pravděpodobně nevyšel živý.
Existuje v Číně vrstva lidí, kteří nejsou disidenty, ale s
oficiální politikou nesouhlasí?
Odhadem je to maximálně několik set lidí, což v množství
obyvatel Číny není ani kapka v moři. Jsou to lidé na
univerzitě, spisovatelé, aktivisté-ochránci přírody. Je jich
neskutečně málo, a pravděpodobně to je důsledek té tuhé a
propracované kontroly. Vyvíjet v Číně tyto aktivity je takřka
nemožné. Obyčejného člověka to navíc nezajímá. Největším
nebezpečím vězněného Liou Siao-poa jsou jeho vlastní
spoluobčané v tom smyslu, že ho ani neznají. Je to prostě
nezajímá, protože se musejí starat, aby vůbec přežili. Zabývat
se tím, co je nad základními existenčními starostmi, na to už
prostě nemají síly.
Navázal jste v Číně nějaké bližší osobní kontakty?
Měl jsem známé mezi aktivisty, co pomáhali nemocným AIDS,
skamarádil jsem se s jedním z bývalých vůdců protestů na
Tchien-an-men, který musel utéct do Hongkongu, znal jsem se s
fotografem, který fotil následky globálního oteplování, i s
lidmi z univerzitního prostředí. Bez toho to nejde. Každou
zemi poznáte nejlépe díky obyčejným lidem. Proto jsem mnohem
raději jezdil na venkov, do provincií, do nejvzdálenějších
oblastí než do Pekingu, Šanghaje, Kuang-čou. V tom vidím
podstatu práce zahraničního zpravodaje – přinášet příběhy
obyčejných lidí.
Alena Sojková
Foto Alžběta Švarcová |
