|
|
 Turisté
v zemi pokladů
Na letišti v islandském městě Keflavík někdy v noci čekám na
turisty, kteří cestují z Prahy. Občas tam se mnou postává
jeden z kolegů průvodců a sem tam pronese něco zajímavého.
„Jsem poslední univerzál!“ pravil nedávno. Chtěl tím vyjádřit,
že dokáže provádět turisty po všech zemích světa.
Svým způsobem ta věta symbolizovala přístup některých lidí ke
světu a k cestování po něm.
Minulý týden připlula do východoislandského rybářského
městečka zaoceánská loď plná turistů, kterých bylo asi třikrát
tolik než místních obyvatel. Po skupinách je dopravovali na
břeh, kam jsme zrovna dorazili během našeho putování kolem
islandského pobřeží. Nikdo z nich neměl hotovost v místní měně
a někteří se rozčilovali, že nemohou platit kartou, kterou se
přece dá platit všude! Jeden se mě ve frontě na kávu bezelstně
zeptal: „Prosím vás, ve které zemi to jsme?“
Došlo mi, že je to vlastně také „univerzál“, ideální klient
mého průvodcovského kolegy...
S rozvojem koníčka, kterému se říká turismus, se zřejmě po
této planetě pohybuje – či spíše motá – stále více podivných
bytostí, které jako by nevěděly, co se s nimi děje.
Dovolená některých Japonců prý trvá čtrnáct dnů. Týden
natáčejí kdesi ve světě, ten druhý pak sedí doma a stříhají
filmy. Má to své výhody, říkám si, alespoň polovinu dovolené
nikde nepobíhají s kamerami, ale jsou ve svých domovech
příjemně izolováni a zřejmě i šťastni.
Pak je tu velká skupina polykačů kilometrů. Loni mi jeden z
nich řekl, že Island zná, že tu najezdil terénním džípem 8000
kilometrů. Škoda že neexistuje nějaký tachometr, který by
ukazoval stav našeho poznávání, to by pak bylo...
Dalšího polykače jsem viděl předevčírem. Sjel ze silnice a
zastavil s džípem téměř na okraji skály. Ani nevystoupil z
vozu, jen několikrát cvakla spoušť fotoaparátu a jelo se dál.
Také to tu bude mít projeté.
Pro jiné soutěživé typy představuje Island něco jako
závodiště. Cyklisté a dálkoví chodci si dokazují, čeho všeho
lze dosáhnout v extrémních podmínkách. Mrznou a pak se
uchylují do islandských chatiček první pomoci, kam se můžete
zdarma schovat, když je nejhůř. Někteří tak šikovně ušetří za
ubytovnu, ti vykutálenější si z chat odnášejí i vítězné
trofeje ve formě islandských svetrů. A představte si, občas se
tam nacházejí i peníze, které tam někdo před nimi nechal za
to, že mohl zkonzumovat něco ze zásob potravin. A pak že
Island není země pokladů!
Češi se ostatně před několika dny dostali na stránky
islandských novin. S asi nejsilnějším terénním autem, jaké po
Islandu jezdí, projela skupina turistů těžkým úsekem vodou na
okraji jednoho hlubokého jezera. Jenže něco tomu pořád
chybělo.
„Chtěli si to zdokumentovat,“ pravil později majitel cestovky.
Když projížděli stejným místem podruhé, utopili ten skvělý
stroj v jezeře a všichni islandští řidiči nad nimi kroutí
hlavou...
Turisté jako by někdy ztráceli rozum. Kvůli dobré fotografii
by snad byli ochotni umřít. Především je třeba mít vše
„zdokumentováno“, kdo si má jinak pamatovat, ve které zemi
vlastně je...
Jan Burian, písničkář a spisovatel |
